Ahojky dámy,
jak jsem slíbila, píšu o něco pravidelněji. A že už zas mám o čem. A ano, skutečně tématická písnička, ale moje současná oblíbená.
Vánoce? Formalita. Stromek nemůžem najít, cukroví máme tři a půl a stejně ho nikdo nejí, kapra leda na polívku, protože mně nechutná, mámě je z něj jako ze všeho špatně a babi ho moc nesní. Pohádky maj každoročně stejný a sněží už jen na Messengeru. Takže už to nějak neřešíme.
Největší novinka? Jsem už přes čtyřicet hodin bez nikotinu. A sebemíň mi to nevadí. A jak to vzniklo?
To už mě takhle podruhý zval můj blbej ex Ondra chlastat. Míněno samozřejmě souložit. Minule jsem byla nemocná, čímž jsem měla výmluvu, teď mě nic nenapadlo, takže jsem musela. Rozešli jsme se totiž v kamarádským duchu tak ho nešlo poslat do prdele. A proč by za mě nemohl zaplatit těch pár panáků hruškovýho Ferneta, na kterýho jsem už stejně měla sto let chuť. Takže jsem šla. Pochopitelně značně vyfintěná aby věděl oč přišel. A tahle snaha byla vzájemná, on zas celou dobu mlel o svý práci makléře, jak bere trojnásobek mýho platu a vypadá to tam ve smyslu Vlka z Wallstreet, což je fakt skvělej film. A jak jsem byla skvělá v posteli. Zjevně toho zas tak moc nezažil, když jeho nejlepší holka byla panna, hihi. A do toho jsem pila, pila a pila. Fernetů bylo nakonec devět, nejdřív jsem pila své klasické dvojité panáky, pak přistoupila na výzvu dokázat mu že do sebe kopnu trojitýho. Fuj, ještě teď se mi z tý vzpomínky chce zvracet. Což je přesně to, co se opět, stejně jako tehdy na čarodky, stalo. Asi mi ty legíny nosí smůlu, no. Samozřejmě za mě zaplatil. Samozřejmě mě navzdory slibu nedoprovodil ke mně a dokonce ani k sobě, což plánoval. Kdo by chtěl poblitou postel. Takže mě chvíli ocucával, ošmatával a když zjistil že z toho nic nebude, nechal mě jet samotnou v mym stavu domů. Že by prej nestihl poslední metro. Srab, bratrovi kvůli mně ujelo stokrát a bylo mu to fuk když měl jistotu že jsem v bezpečí a v pořádku. Možná mi ten večer otevřel oči. A když jsem nevnímala, jako bych nikdy nepodvedla. Dokud jsem totiž vnímala, byla jsem slušná. Ale pššš, stejně by to neměl vědět...
Ale jak že jsem to nakonec přestala kouřit? No jednoduše. Kdykoli jsem po opici, nemám díky přechemizovanosti organizmu potřebu kouřit a spíš se od všeho nepřirozenýho detoxikuju. No a když se mi tahle chuť kolem pátý večerní vrátila, uvědomila jsem si, že jsem šťastně přečkala osmnáct hodin a že by to klidně šlo i dál. Můj dosavadní rekord byl koneckonců dvacet a to už jsem byla nepříčetná, ačkoli to bylo před rokem a od tý doby mam v sobě nespočet dalších hřebíčků do rakve. Jasně, nebylo to lehký, chytaly mě návaly vedra, zimy i hladu a byla jsem k nevydržení, ale potřeba si sebe vážit byla silnější. Jasně, zní to jak klišé. Dokonce jsem s bratrem byla na jeho cígu a sama si nedala, byť tohle je nejtěžší vydržet. On sám mě obdivuje, ale že by ho to motivovalo mě napodobovat se opravdu říct nedá. Přece jen ho ten zlozvyk drží dýl než mě.
Takže se cpu cukrovím, plánuju svátky i za co utratit svých ušetřených osmnáct tisíc za cigarety během dalšího roku a jsem na sebe sakra hrdá. Jsem důkazem že na předsevzetí a změny v životě není třeba první leden ;-)
Krásný Vánoce vám všem, vaše Andee :-*
Žádné komentáře:
Okomentovat