Má první neúspěšná snaha skoncovat s kouřením - vydržela jsem necelých 24 hodin, nervy na pochodu. Hnusná doba, ale ne proto. Měla jsem pocit že všechno ztrácím. V bývalém callcentru na Barrandově nebyla práce, která bohužel tou dobou tvořila vesměs smysl mého bytí. Tím pádem jsem se nevídala ani s mým tou dobou současným klukem, Markem, s nímž jsem tou dobou randila a randit jsem s ním tím pádem přestala. Tím pádem jsem také byla bez peněz a bez programu dne a do háje šlo tou dobou i mé blogování, jelikož jak jistě vzpomínáte, jsem už od vánoc šílela ohledně neznámého stalkera který mi vytrvale, proti mé vůli a tím pádem se značným úsilím zdolat bariéry sděloval své nemístné názory na blog i mou osobu. Oprávněné podezření na mou bývalou platonickou lásku z bývalé party, Petra, se nikdy nepodařilo podložit důkazy. Jediný zážitek tohoto měsíce byl výlet s maminkou a jejím současným miláčkem na pařbu muzikantů, jimž textovala, kde jsem se téměř vyspala s blond synem hlavního kytaristy a zpěváka, jehož maminka dříve platonicky milovala. Neznamenalo to ovšem že by vzplanul v bůhvíjaké city a nepřipouštěla jsem si je ani já, byť jsem ho ještě přes měsíc neúspěšně uháněla. Tou dobou jsem totiž věřila že milovat neumím a chtěla ho coby dalšího z kamarádů s výhodami, což přesně odpovídalo jeho povaze. Bohužel jsem se ale s touto touhou svěřila Míše, která se mi stejně jako i u Petra snažila s mou situací "pomoct", což skončilo další sebepoškozující depresí poté, co z její pomoci vzniklo facebookové přátelství těch dvou a oboustranné likování fotek. Dodnes tak úplně nevěřím, že s ním nikdy neměla nic dalšího, ale už se k tomu nevracíme. Nebavit jsem se s ní ale vydržela rekordní měsíc a půl, během něhož si stihla zlomit kotník a vyfasovala na dva měsíce sádru. Přála jsem jí to. No jo, karma je svině... Já naproti tomu byla v nejlepším pořádku, vztek na oba dva mě nabíjel a já konečně po dlouhé době chodila pravidelně běhat. Vydrželo mi to asi dva měsíce a možná by mi to vydrželo i déle, kdyby nezasáhla právě karma a... zároveň mi nepřinesla jedno z nejlepších období života.
Březen
S velkou slávou jsem se objednala do Plzně za jakýmsi zubním estetickým specialistou, který mi měl spasit mé mindráky se zoubky, projela se s babi do Plzně skvělým busem Student agency a vrátila se ubulená, když mi sdělil že bez rovnátek se neobejdu a zázraky nejdou dokonce ani za ten zbytek peněz co jsem si pro tenhle účel čtvrt roku šetřila. Ten samý den jsem ovšem absolvovala úspěšný pohovor do svého současného callcentra kde jsem vesměs proti své vůli dodnes. Tehdy ale spokojenost největší, měla jsem zas práci a smysl života. A nejen to. Najednou jsem se seznamovala s desítkami nových tváří, byla součástí pohodového a zábavného kolektivu a byla jimi uznávaná a žádaná navzdory všem svým vadám. A žádaná dokonce zcela románovým způsobem, kdy se mi povedlo už svůj první pracovní den seznámit s velkou osudovou opravdovou první láskou. Jiskry lítaly hlavně z jeho strany, já byla stále kouzlům lásky odolná a spíš těžila z jeho oblíbenosti mezi kolegy, kteří mě uznávali jako ten Ondrův objev. To už ale zasáhly Boží mlýny, nedopouštějící takovou míru spokojenosti. Nebo možná spíš takovou míru vodky, na níž jsem hned na prvním rande doplatila. A tak jsme byly s Michalkou jak dva mrzáci, obě se sádrou, obě s roztřískanými kotníky. Dokonce z toho vznikla památeční fotka, jelikož něco podobného se málokdy sejde. Stihnout se ale musela co nejdřív, jelikož v době kdy já ji získala ji Míše sundavali. Jakkoli jsem sádru a hlavně bezmoc s ní spojenou nesnášela, bylo to mé nejšťastnější období, užívala jsem si zájmu a touhy a poznávala tělesné hrátky i svou snášenlivost alkoholu, jehož jsem se navzdory připomínajícího závaží na noze nezbavila. Horší stránkou věci byl fakt, že jsem přestala s psaním, jelikož od mého nástupu do současné práce zcela zmizela inspirace, utloukla ji neinspirativní monotónnost stále stejných telefonátů i faleš příjemnosti ke kreténům, bez níž bych nevydržela být zaměstnaná ani měsíc. Nikterak inspirativní prostředí, stejně jako realisticky sarkastické a nikterak vzletné myšlení metaláka, díky němuž jsem ani po skončení směny neměla na psaní čas, i kdybych měla energii. Jak se říká, něco za něco. Prázdnota ve mně ale říká, že tohle jsem obětovat nemusela.
Duben
Převratný měsíc. Přišla jsem o panenství a s ním po pár dnech i o sádru, což jsem obojí oslavovala, jelikož v obou případech bylo na čase. Ztrátu toho druhého jsem ovšem narozdíl od prvního oficiálně slavila a to jak jinak než opět alkoholem. Z původně velké slíbené účasti jsme nakonec šli jen ve čtyřech a ani nechci uvažovat jak by ten večer vypadal kdyby nás bylo víc, protože už takhle se trochu zvrtl ve všeobecnou líbačku. Byl to zároveň i den mého seznámení s bratříčkem, který tou dobou nebyl ještě bratříček ani nic jiného, jen kdosi kdo se okouzleností z mého líbacího talentu pokoušel o narušení mého dokonalého vztahu s Ondrou, který podobným způsobem rozvracela i blížící se maturita a jeho odchod z práce. Důvod - hrabivost. Ne tedy že by mí drazí zaměstnavatelé platili bůhvíjak. Jelikož mě ale první sexuální zážitky jako každou jinou blbku ovlivnily, věřila jsem že je to jen zkouška, po jejímž překonání bude všechno ještě úžasnější. Což ovšem neznamenalo že bych se čím dál víc nezaplétala s Martinem, z něhož se někdy tou dobou stával bratříček. Prostě jsem byla zvyklá na svůj příval lásky a zájmu, přesvědčená že si je zasloužím, nedovedla si bez něj představit bytí. Nahánělo mi to ego a čím dál víc zhoršovalo už tak krachující vztah i počínající závislost na alkoholu. Završil ji poslední duben, kdy mi na čarodějnice a Míšiny narozky slavnostně prodali v Tescu jako nezletilé flašku Amundsenky, jejíž polovina mě uvedla do stavu, v němž bych se před svou láskou nechtěla ukazovat. Onen stav znamenal třikrát poblité legíny před jeho kamarády. Už tehdy mi bylo podvědomě jasné že místo záchrany jsem tuhle lásku zahrabala, byť samozřejmě tvrdil že je to v pohodě.
Květen
Drama vrcholilo. Příjemné byly leda dětičky na praxi. Na nervy jsem už byla dokonce i z práce, kde mě vytrvale deprimovala třiadvacetiletá exotická husa Linda, která měla s manažerskými dovednostmi společného pramálo, zvlášť když na pozici nastoupila z dřívější baristky. Místo aby mě ale vyhodili, o čež vytrvale usilovala, mi nabídli povýšení na prodej kreditek, které jsem odmítla jen kvůli dopoledním směnám, ovšem i přesto vyhodila výplatu za postup do business class aspoň co do drescode. Nenávist mezi námi byla navíc oboustranná, což opět prohlubovalo mou potřebu alkoholu, byť mi byl od dubnového zážitku nechutný. Do toho začal Ondrův svaťák a zároveň hokejová sezóna, která nás zrovna moc nespojila, byť i já byla nadšenou hokejovou fanynkou. V rámci rehabilitace se mnou Michalka začala chodit do bazénu, takže času skutečně mnoho nebylo. Byla to ovšem jediná možnost jak ji vídat, což přetrvává až dodnes. Jediná změna v mém nedostatku času byla že už ho neokupoval Ondra, ale bratříček, léčící mě hruškovým Fernetem i svým zájmem z trýznících myšlenek. S vlastním přítelem jsem se ten měsíc viděla dvakrát, z toho jednou třičtvrtě hodiny mezi dvěma zápasy hokejistů a podruhé v posteli i s narozeninovou oslavenkyní Anežkou, mou pracovní kolegyní a kámoškou ode dne kdy jsme spolu nastoupily. Zážitek silný, pěkný a poslední, což jsem tehdy nevěděla. Na památku jsem mu ukradla další metalácké tričko, které mám kdesi doma dodnes a kalkulačku, za kterou mi bylo škoda dávat pětikilo. Ani to ale můj bídný matematický prospěch nijak nespasilo. Sladké osmnáctiny zhořkly zklamanými slzičkami, jelikož místo velké oslavy se svou láskou jsem je oslavila opět jen s rodinou a s Míšou, s níž jsme výsměšně šly k ťamanům koupit cíga, která mi odmítali prodávat. Pomalu jsem už přestávala i blogovat a končil i náš blogerský projekt psaní na pokračování mafiánského příběhu o Alexovi, stejně jako s ním související hromadná konverzace a tím i veškerá komunikace. Těžko říct, čeho je mi víc líto. Do práce k nám nastoupila moje Adele a o pár dní později nás všechny hromadně přeřadili na prodej pojištění.
Červen
S Ondrou jsme se konečně rozešli. Tvářila jsem se nad věcí, ale pochopitelně to skončilo dalšími ranami na zápěstí a pláčem do alkoholu. Bratříčkova terapie byla účinná - učil mě řídit, na čemž jsem si vytvořila okamžitou závislost, která se tím pádem stala i závislostí na něm a skončilo to samozřejmě v posteli. Aby ne, když jsem u něj téměř bydlela a dokonce mi nahrazoval i maminku ve věci falešných omluvenek. Kdo by taky zvládal vstát v půl sedmý když do čtyř ráno řídil, že. Zanedbávání matematiky si vybralo svou daň, ale nijak mě netrápilo, do srpna času dost. Pít jsme přestávali, jelikož přestávalo být za co, poté co jsme občerstvovali auto jeho maminky, které si udělalo výlet dokonce až na mou milovanou Želivku aniž by cokoli prasklo. I to se ovšem stalo, což nás přivedlo na revoluční myšlenku nebýt na nikom odkázaní a sehnat si vozítko vlastní. Touto myšlenkou jsme byli zcela zfanatizováni a láska k autům mi vydržela až dodnes, kdy jsem si tenhle sen konečně splnila.
Červenec
Čistě pracovní měsíc, kdy veškerá zábava musela jít do pozadí ve snaze vydělat si na vysněné vozítko. Přesouvala jsem ji tedy na volné neděle a časy mezi směnami, kdy jsem zvládala si dělat radost letními hadříky z bídné výplaty červnové, chodit se koupat nebo si udělat výlet za Andie do Pardubic, trvající od odpoledne po ranní směně do dopoledne před směnou odpolední. Pochopitelně jsem se neučila, času dost. V práci jsem se seznámila s hromadou letních brigádníků a opět to probouzelo mou volnomyšlenkářskou povahu a flirtovala jsem kde se dá, většinou oboustranně. Jedním z nich byl právě i Petr, který nastoupil na kreditky, ale s tím jsem už neflirtovala, nýbrž se vzájemně ignorovala a byla nadšená že s ním nemusím být na společném projektu ani patře. Tolik k dávnému pobláznění. Ne že by ho to vydrželo bavit kdovíjak dlouho, jako koneckonců cokoli, takže zas skončil. S bratříčkem jsem podnikla další neúspěšný výlet do Plzně, která je asi mým zapovězeným městem, jelikož ani koupě našeho vyhlídnutého BMW v tomto městě se nacházejícím nevyšla. Prostě smůla.
Srpen
Bratříčka jsem se nezbavila ani na Želivce, ale že by mi to zas tak vadilo říct nejde, zabavili jsme se, ať už hrou karet o placení panáků, výpravou na skálu nebo naší ojedinělou touhou po fyzické aktivitě kdy jsme si šli zaběhat. Jako pokaždé kdy jedem na dovolenou nebylo zas tak parádní počasí jako když jsme se vařili ve vlastní šťávě v Praze a hlavně jejich prostředcích hromadné dopravy. V práci totiž aspoň bývala klimoška. Nejeli jsme tam pochopitelně svým autem, ale jakousi kraksnou babiččina kámoše, ale skoro by na něj vyšlo, brali jsme oba rekordní částku, ovšem bratříkova nepracující matinka si opět sebrala svůj příděl a sbohem autíčko. Jelikož jsem ale věděla, že bych do dalšího měsíce šetřit nedokázala, rozhodla jsem se pro legální cestu a prachy investovala do autoškoly, byť jí předcházela spousta vyšetření ohledně mého zanedbaného zraku. A zanedbaná byla i matematika, které jsem se po návratu z dovolené konečně začala věnovat, byť jsem většinu času dělala cokoli jiného, jelikož se mi najednou zdálo jako vzrušující činnost dokonce i uklízení. Tehdy naposledy jsem se dokonce zkoušela i vrátit ke psaní a byla z toho tak zvláštně nostalgicky šťastná, ale bohužel mi to nezůstalo. Celkem paradoxně jsem matiku ale nakonec pochopila a zvládla to téměř celé. Chybou na níž jsem ovšem skapala byla učitelčina představa, že nemusím umět jen látku za ono pololetí, ale vlastně úplně cokoli, na co si vzpomene, protože jinak bych stejně nezvládla odmaturovat (byť z matiky nematuruju) a posílat mě do čtvrťáku by byla zbytečnost, když by mě k maturitě nepustili a já bych zabila čtyři roky. Takže to brala vlastně jako by mě zachránila od zoufalého údělu odsunutím této ostudy. Pochopitelně jsem to ořvala a opět na zápěstí připsala další čárku do deníčku křivd. Doma se to navzdory výhrůžkám nijak neprojevilo, prý je to moje blbost a potrestala jsem se sama. A paradoxně jsem to i oslavila, jelikož s koncem léta byla spousta příležitostí pařit, ať už pracovní večírek, nebo sraz s Anežkou, která mezitím u nás v práci skončila, stejně jako moje Adele.
Září
Začala škola a já paradoxně změnu kolektivu i některých vyučujících přivítala s nadšením, protože to byla změna k mnohem lepšímu. Změna k horšímu byl ovšem přesun na prodej kreditek, kam nás nacpali po zrušení pojištění a které sice slibovaly milionovou kariéru, ale v realitě se prodávají i přes hromadu benefitů velmi špatně, zvlášť kvůli zavedeným předsudkům a fámám od lidí, kteří s nima neumí zacházet. Začala jsem chodit do autoškoly a bylo to jediné učení, jemuž jsem věnovala svůj čas, peníze a zájem, na rozdíl například od francouzštiny, k níž jsem si doteď nekoupila současnou učebnici. Moc lidem jsem se se svou ostudou nechlubila a život šel dál. Jako obvykle jsem s nástupem do školy začala marodit, ale spíš než nástupem mezi hromadu přenašečů bakterií to bylo víkendem na Želivské pouti, kde jsme s bratříčkem nechali půlku výplaty a skvěle si užili včetně opětovného výstupu na skálu, focení a karetního souboje o placení panáků.
Říjen
Věci přetrvávaly až na fakt, že jsem se s bratříčkem musela koncem měsíce rozloučit coby s pracovním kolegou, jelikož mu můj retardovaný zaměstnavatel dal nejhorší způsob výpovědi, kdy ho prostě nechal tři týdny čekat na přeškolení, dokud si nenašel něco jiného a nedal sám výpověď. V práci mě to tím bavilo o to méně, co jsem se tam nudila a zaměstnavateli pohrdala, ovšem aspoň to popouštělo uzdu mému flirtování s novým kolegou Patrikem, což je krásnej vysokoškolák na Matfyzu, tmavě blond, vysokej a trošku podobnej tomu mýmu knižnímu, což mi jen nahrává, protože jsem přece dřív věřila že psaním příběhu Andy Waissové píšu i svou budoucnost, byť asi v o něco realističtější verzi. S Míšou jsme opět začaly chodit do bazénu a já opět začala chodit na praxi ke školkařům, kteří mě už jaksi přestávají bavit a nabíjet pozitivní energií. Možná ze mně zmizelo všechno krásný a inspirativní ve všem tom materialismu a přetvařování. A abych nezapomněla, konečně jsem si pořídila dokonalej novej mobílek Lenovo A7000 a přestala brečet z věčného sekání starého Alcatelu. A potvrdila si zažitou představu že kurýr musí být nedochvilný nepřizpůsobivý protivný hovado.
Listopad
Po značných komplikacích jsem konečně naplnila své přání vlastního autíčka. Na rodinku jsem zatlačila hlavně ve směru tréninku k autoškole a kupodivu se nakonec zdařilo. Dokonce byla splněna i podmínka aby bylo auto vyššího roku výroby než já, byť je mladší jen o dva roky. Samozřejmě vyžadovalo spoustu času i peněz na nejrůznější maličkosti, ale s tím bylo třeba počítat. Průběžně jsem se tedy učila základní trasy jako třeba cestu do Tesca, při které byl víc na nervy bratříček než já, zvládající ji s bravurou. Vláčení igelitek v rukou mi opravdu chybět nebude. Učila bych se i cestu do bazénu, ale ačkoli se se mnou za volantem Míša nebojí (ba dokonce mé mobility využívá k vožení všude možně, a ještě mě přesvědčí že bych chtěla jet tak jako tak, což má ovšem výhodu že ji vídám častěji), bratřík je poněkud neriskující typ a radši tedy čeká hodinu v autě než se vyplaveme než by mě pustil samotnou. Rovněž jsem začala nesnášet veškeré prostředky MHD a v hlavě si je přejmenovala na svoz odpadu, jelikož mě neskutečně obtěžují všichni ty tlačící se lidi, což spíš než jako rozmazlenost nazývám sociální fobií, jíž sice jako extrovert nemám, ale zní to líp. Další milá věc je nové přátelství se spolužačkou Natálkou, která je jakýsi nepsaný třídní vůdce a spolu s ní i s několika dalšími lidmi, čímž se pro mě tato třída stává více než příjemná. Stejně tak jako známky, které mám snad nejlepší od druhého stupně základky, aniž bych se snad učila nebo si cokoli pamatovala z loňska. Sice budu mít kvůli častým nemocem několik doklasifikací, ale nic mi nevychází na čtyřku a hrozící trojky mám možnost si vylepšit, čímž usiluju o vyznamenání a jedničku z matiky, už jen coby pomstu matikářce, jíž spolu se zbytkem třídy nenávidím a která by tím pádem měla co vysvětlovat, protože co si budeme povídat, být můj srpnový výsledek oprávněný, takhle dobře bych si teď nevedla. Lepší je to koneckonců i v ohledu přihlášek na vejšku, na kterých bude současné vysvědčení ze třeťáku dělat lepší dojem než to minulé. A já ji minimálně zkoušet plánuju. Takže je to paradoxně snad nejlepší věc, která se mi mohla stát.
Prosinec
Na pracovním vánočním večírku jsem objevila nečekané zalíbení v červeném vínu, na stránkách Primarku dostatek skvělých věcí pro výlet do Drážďan. Kdo chce se mnou, jedu pravděpodobně v lednu a mám v autě přibližně dvě volný místa. Na jízdách v autoškole jsem objevila skutečnost že instruktor je idiot a ve společnosti Surface že ze mně modelka fakt asi nebude. Svatebních profi fotek se tudíž nedočkáte, prý nejsem coby červenovláska správně romantický typ do portfolia, takže můžu modelce Adele dál jen závidět. Pak jsem taky zjistila že neumím být s ničím spokojená, jelikož jen co jsem získala vysněné autíčko, už plánuju koupi nového, což by měla být buď Mazda 6 nebo Audi A6 s rokem výroby začínajícím dvojkou. Co ovšem neplánuju je aby váha začínala čtyřkou, byť si od nového roku pořídím permanentku nejen opět do bazénu, ale i do fitka, jelikož bude mít bratříček hlavní pracovní poměr a tudíž plat jako dříve my oba dohromady, takže budu míň makat a stanu se částečně vydržovanou ženuškou, která o sebe bude mít víc času pečovat. Další věc, jíž jsem neplánovala totiž je, že jsem s ním už půl roku a zatím to nevypadá že bych ho měla měnit. Co jsem ale vyměnila byly cigarety papírové za cigarety elektronické, což považuji za jedinou možnou cestu jak odvykat, jelikož existuje cosi jako beznikotinové náplně. Spočítala jsem si totiž (když už jsem tak nadaná matematička) že bychom oba coby nekuřáci ušetřili 36000 ročně. Samozřejmě už mám i spočítané k čemu bych je použila. Zatím to ale vypadá tak, že kouřím častěji, protože všechny ty náplně jsou taaaaak dobrýýýýý a já je přece musím všechny vyzkoušet. Kromě klasických mentolových, vanilkových, čokoládových, jahodových a borůvkových, které znám už od normálních cigaret jsou totiž i banánový, broskvový, kapučínový, čajový nebo energy drinkový a tuna dalších a to je pak pochutnáníčko. Navíc to jde kouřit úplně všude, doma, v autě, ve škole, před nekuřákama, prostě kde člověk má chuť. Ale zpět ke všemu ostatnímu. Dárky už mám nakoupené, většinu dokonce i zabalenou a dokonce se mi k nakoupení povedlo dokopat i bratříka a co víc, zbylo mi i něco málo na povánoční výprodeje, jichž už se nemůžu dočkat. Co si k vánocům přeju já letos prvně netuším, jelikož mám tak nějak vše po čem toužím, což je krásně svobodný pocit, a to co chci doopravdy, tedy aby se mi máma uzdravila ze zánětu ledvin, který má v zoufalým stavu, stejně nemůžu ovlivnit.
Zbytek čekejte až průběžně coby deníčky, ke kterým se doufám vrátím, ale celkově bych tento rok hodnotila jako převratný a vesměs kladný.
Žádné komentáře:
Okomentovat