Horský víkendový speciál

Ahojky,

opět píšu v práci, jelikož to jinde nezvládám. A poprvé nejsem v takovém skluzu jako obvykle. Snad už se mi díky pracovnímu blogerství bude dařit psát pravidelněji. Pokud bude obsah mých příspěvků podobně zábavný jako doteď, nebude problém.

Ještě ale k několika dalším věcem, které si vždy uvědomím že v minulém článku chyběly až po jeho zveřejnění. Celkem klíčovou a důležitou položkou pro celkový průběh tohoto víkendu totiž byla i nehoda, jíž jsem překvapivě nezpůsobila nikomu já, nýbrž někdo mně, a to konkrétně v období velké taxikářské stávky v nechutně ucpaném centru. Tahle poměrně neškodná škoda na mém autě totiž neznamenala nic víc, než jen poškozený senzor, který stačilo vypnout aby neječel jak smyslu zbavený (což byl) a pár škrábanců, které bych si stejně dřív nebo později udělala sama. Po rozsáhlém sepisování a dokládání mi za tuhle roztomilou škodu schválili ale poměrně obstojnou kompenzaci, která notabene může být ještě vyšší, pokud došlo i k poškození mé elektricky stahovatelné střechy (oficiální verze, protože já vím, že ano). Takže se mé kabrio opět v létě po navrácení řidičáku stane kabriem a já budu uhánět do západu slunce s větrem ve vlasech. A všechno bude super. Zvykla jsem si už dokonce i na myšlenku zabaveného řidičáku, jelikož je to pouze na čtvrt roku, během něhož notabene musím řešit hromady dluhů, takže se bude jen hodit že budu ušetřena nákladného tankování. Nakonec to tedy maminka zařídila více než geniálně. Navíc do práce to mám přímou trasu metrem, možná dokonce ještě kratší než vystávání kolon, během které se můžu v klidu vyspat, nalíčit, nasnídat, či si možná dokonce dopřát luxus četby nějaké knihy. Zpátky mě pak bude mnohdy vozit Michal. Je to prostě stejné, jako kdybych měla auto rozbitý. S pobytem na horách to nicméně souvisí tak, že jelikož částka, kterou potřebuju k opravě bude nižší (zvlášť přes Dana, doufejme) než pojišťovna odhaduje, zbytek mi jaksi poputuje do kapsy. Což opět pokládám za zásah osudu, respektive seshora maminky, jelikož do výplaty mi opět zbývají asi dva týdny a kde nic, tu nic. Jednou z věcí, na něž tedy pojistka padla,  byly i hory.

Čímž konečně končím s vypisováním souvislostí a vzhůru do toho.Začít by ale možná chtělo už čtvrtkem, kdy jsem konečně měla čas balit, tedy asi až v jednu ráno, poté co jsem se rozloučila s Michalem, který jaksi nedokázal snést skutečnost, že mě celý víkend neuvidí. V stupni závislosti děsivým způsobem začal aspirovat na úroveň bratříka, alias nově psychopata. Do práce jsem tedy dorazila nevyspalá, leč nečekaně včas, jelikož byla neobvykle prázdná silnice. Usoudila jsem, že by tuto snahu mohli v práci náležitě ocenit dřívějším koncem pracovní doby, jelikož jsem ji měla z nás čtyř odjíždějících nejdelší a tudíž se čekalo jen na mě. V práci však můj včasný příchod kladně ohodnotili pouze kolegové a šéf to urážlivě vnímal za samozřejmé, takže jsem po několika úspěšných sepsání testů musela počkat do půl páté a pak vzhůru za dobodružstvím. Samotným dobrodružstvím bych nazvala už jen cestu k místu odjezdu, totiž Danovu servisu, jelikož během ní bylo třeba nalézt nějakou otevřenou benzínku. Otevřená totiž bylo celkem klíčové, poté co jsem narazila na dvě cenově sice přijatelné, leč nedostupné. Štěstí tedy padlo až na OMVku u dálnice, což  cenově odpovídalo drahotě a zlodějině, leč dojela jsem nakonec v pořádku a to dokonce necelou hodinu od konce směny. A že to je skutečně výkon, protože Danovo bydliště je ještě o vesnici dál za místem, kde lišky dávají dobrou noc. Samozřejmě jsme hned po příjezdu nejeli, přeházela jsem si věci do vypůjčené Audinky, Dan mi uvařil kafe, které jsem kopla a pak už jen stačilo u cíga počkat, než si najde (dle délky čekání spíše vyrobí) čepici abychom mohli jet. Sluneční brýle tentokrát neměl, ale na ty jsem pro změnu nezapomněla já. Během čekání jsem si ale stihla doplnit zásoby lepicí pásky. Schválně jak dlouho vydrží tentokrát. Před cestou se nám dostalo klasického doporučení pro zájezdy mateřských škol, které obsahovalo doporučení návštěv toalety. Bylo doplněno ještě o doporučení vykouření posledního cíga před vstupem do nekuřáckého auta, ale tohle by asi školkařům neřekli. Já se ale zachovala jak to typický děcko, protože jsem si na tuhle radu vzpomněla až těsně po vyjetí. A Dan prý že nestaví. Chvíli v pohodě, kecali jsme, s Míšou jsme si vzadu vytvořily vlastní Youtube rádio, jelikož kluci sedící vepředu z principu negovali naše snahy o úpravy hlasitosti či repertoáru rádia, já si přečetla časopis. Nakonec jsem se ale návštěvě benzínky nevyhnula, cesta byla koneckonců tříhodinová. Lehčí o obsah močového měchýře a plnější o obsah jedné cigarety jsem tedy spokojeněji pokračovala. Dan se rozhodl zpestřit cestu opakováním dějepisu a zeměpisu základní školy, takže jsem z jeho dotazů občas vážně kvetla, ale zřejmě to je něco, na co je třeba si zvyknout coby pravidlo. V téhle snaze osvěžit naše znalosti ho přerušila až nutnost prudkého brždění. Jednoduše jsme se serpentinami čím dál více proplétali do vyšší nadmořské výšky a s tím souvisela i změna struktury krajiny. Ubývaly domy, nákupáky a další výdobytky moderní doby a přibývaly... věšáky. Pro upřesnění, dva nám stáli přímo před autem uprostřed silnice. A netvářili se, že by nám mínili uhnout. My se zase netvářili, že bychom si luxusním autem z půjčovny mínili zprostředkovávat jelení pečínku. Takhle totiž ty dva paroháče kluci přejmenovali, načež se rozjela dlouhá debata, kterak praktické by bylo je nabrat s sebou. Málem jsme až byly s Míšou vyhozeny z auta abychom, místo nich stopovaly uprostřed cesty. Jaká toť drzost.

Jelikož jsme přijeli až po osmé, pochopitelně jsme nestihli oficiální termín společné večeře, obsažené v polopenzi. Naštěstí to ale neznamenalo, že bychom museli zůstat o hladu, byť jsem si s sebou nějaké nouzové jídlo vezla (oprava, po jeho vyjmenování jsem od Dana zjistila, že se o jídlo nejedná), jelikož nám ho uložili v lednici. Takže jsme se nejdřív ubytovali, já s automatickou samozřejmostí obsadila postel blíž u okna a prozíravě zmizela s Míšou šmejdit po hotelu, abych se vyhnula povlékání postele, které tedy zůstalo na Danovi. Pokoj měl dvě určité rezervy. První spočívala v absenci dvojlůžka, druhý v absenci sociálního zařízení. Cenově to ale nebylo zas tak špatné, takže jsem si nestěžovala. Dan zřejmě rovněž preferoval postel u okna, takže ji sice povlékl, ale coby svou. Což byla nakonec jedna a tatáž, jelikož jsme se do ní jaksi vešli oba. Ať žije lenost. I problém s večeří jsme vyřešili velice svérázně. Aneb pokud myslíte, že se do mikrovlnky nevejdou čtyři krabičky s jídlem, tak vejdou. A přece se točí. Pravda, ohřátí bylo jaksi vlažné, ale ani sebelepší by kvalitu jídla nezachránilo. Na řízek jsme notabene obdrželi jaksi nepochopitelně lžíci, jíž jsem protestně ohýbala a nakonec litovala, že jsem se konzumace nezhostila na způsob Míši, která ho jednoduše popadla do ruky. Mezitím jsme už na pokoji začali pít, ti tři dovezený sud plzeňského piva, já rovněž dovezené víno z vinařství, jehož litru a půl jsem už notně ubrala před odjezdem. Přesto mě ale jeho celková konzumace značně zmohla, takže následující výčet bude spíše zprostředkovaný z Míšina vyprávění. Jako obvykle se každopádně dostalo na erotická témata. Zjistila jsem, že co věku jsem vycházela za nejslušnější, ovšem zážitky jsem zdaleka nezaostávala, hlavně díky své zálibě ve veřejných místech a všemožných neobvyklých praktikách. Co do počtu jsem ale litovala, že s námi nejela Alča, jelikož bych pak tolik nepůsobila jako coura se svým čerstvě dvojmístným počtem, který Míša díky roční známosti neměla příležitost dohnat. Na Dana jsem však neměla, s jeho téměř desetiletým náskokem měl stejný počet co já celkově jen za poslední rok. Přistihla jsem se, že o tom musím přemýšlet. To jsem už ale naštěstí moc nepřemýšlela. Nějaká inteligentní bytost pak vymyslela, že nemusíme courat na každé cígo ven, takže jsme se všichni střídali v sezení v otevřeném okně. Jakmile došly zásoby pití, usoudili jsme, že je pravý čas navštívit sprchy. Konečně jsem tedy ocenila fakt, že se mi podařilo narvat do tašky svůj huňatý župánek, protože ačkoli zabral většinu tašky, stál mi za to. Původně jsem měla v úmyslu sprchu navštívit samostatně, leč nevyplatila se mi neopatrnost při vyndavání věcí, protože mi sprcháč šlohl Dan. Zřejmě odplata za tu povlečenou postel. Musela jsem si ho tedy jít vyzvednout do vedlejší kabinky, odkud jsem se už pak pochopitelně do té své nevracela. Ve své opilé snaze ho umýt jsem na něj seshora nalila většinu lahvičky a pak prostě patlala. Příliš namydlených částí těla ale neměl, ovšem ty vybrané o to důkladněji. Zpětně jsem pak zjistila, že nás přišla seřvat některá ze sousedek, jelikož jsme prý zřejmě byli příliš hluční, ale to jsem nevnímala. Příležitost vyzkoušet ony důkladně osahané zajímavé centimetry v praxi jsem ale nakonec nevyužila, jelikož jsem hned po dopadnutí do postele usnula. Prý to ale bylo jen dobře, jelikož ve vedlejší místnosti u Míši a Vaška zdaleka do fáze spánku nedospěli a měli tam stále veselo. Chudák Dan se prý tedy moc nevyspal... ale boží mlýny melou a karma je zdarma, jak se říká.

Vzbudila jsem se nečekaně okolo šesté. Jelikož jsem odpadla v županu, samozřejmě mi v něm začalo být vedro, které mi v kombinaci s dehydratací bránilo nerušenému spánku. První požadavek, totiž zabránit přehřátí organismu, šlo naplnit překvapivě jednoduše. Na spaní jsem si dovezla své darované tričko od mého prvního, pana metalisty, snad coby připomenutí toho, kým jsem bývala, aby se ze mně nestalo mé nedávné já. Vážně jsem nechtěla přidávat další jméno do seznamu jen proto, že jsem to zrovna já, s níž sdílí postel na společném pokoji. Získat tak nějaký podnět, z něhož bych pocítila svou výjimečnost... S dehydratací to však bylo horší. Pokud jsem se nechtěla léčit tímtéž, co mě do onoho stavu přivedlo, nezbývalo než vzít zavděk slazenou minerálkou, která byla přesným opakem toho, co mé tělo potřebovalo. V přechodných podmínkách je ale třeba improvizovat, takže mi posléze nic jiného nezbylo. Dana jsem tím vzbudila, pokud tedy nebyl už vzhůru. Stručně mi zrekapituloval zaspané události. Po svém návratu do postele se mi už nepodařilo zabrat preferované místo u zdi, o něž jsme se chvíli rvali. No, ono označení rvali je příliš silné. Při první snaze procpat se tam zpět mi znehybnil ruce i tělo způsobem, z něhož se nedalo vykroutit a který mu zjevně nepůsobil žádné potíže. Tenhle pocit odevzdané bezmoci pochopitelně probudil mou úchylnou stránku, takže jsem usoudila, že abych z postele nespadla, musím se na něj zády co nejvíce přilepit. Usnout se mi už ale přesto nepodařilo a jemu taky ne, takže když jsem se převalovala dobrou půlhodinu, vzdal tuhle snahu i on. Ráno zřejmě působilo i na něj. Po chvíli jsme si tedy osvěžili naše získané znalosti ze sprchy. Prsty má skutečně šikovné, protože někdy tou dobou se ve vedlejším pokoji probudila Míša. Kouzlo okamžiku se tím rozplynulo a my museli čelit nezvané návštěvě. Předstírat ospalou znuděnost a nulovou předcházející aktivitu. Stejně jí bylo všechno jasné.
Po jejím odchodu už by bylo pokračování příliš nucené, takže jsme se pomalu začali oblékat na snídani. Během mého natahování přibližně páté vrstvy svršků zrovna dorazili kluci z koupelny. Spíš kvůli Vaškovi než Danovi jsem se ze zvyku pokusila svou polonahotu zakrýt. Komentář si však neodpustil právě Dan, který rýpal, zda-li si vůbec vzpomínám, že jsem s ním byla zcela nahá večer ve sprše. Vzpomínka mi blikla hlavou a já už znovu tutéž chybu neopakovala. Nakonec mi ani tak nevadilo, že jsem vstávala dřív než do práce, aspoň jsem celý zájezd neprospala. Přesto jsem byla až do vypití druhého kafe jaksi duchem nepřítomná a poté, co se mi povedlo dohledat, kde jsem předcházející večer odložila své kozačky, jsem málem usnula v talíři pomazánky. Stejně se nikam nespěchalo, po snídani zdržoval pro změnu Dan, který zatoužil po informacích z probíhající olympiády. Poté, co jsem byla poslána náš odchod zaurgovat, jsem začala koukat s ním a odchod tedy musela uspíšit Míša. Nalodili jsme se do vyhřáté Audinky a já cestu zpestřovala čtením internetového výčtu schopností dokonalého muže. Pánové jednotlivé body zepředu komentovali a byla okolo toho zábava. První zastávka byla u Čertovy stěny. Ďábelské na ní asi bylo stoupání, které jsme museli v onom sněhu absolvovat a na něž jsem si neuvážlivě zapálila, abych posléze zjistila, že přibližně u poloviny cigarety přicházím o plíce i cit v prstech. Skutečně mráz nevídaných hodnot. Každopádně výhled z ní byl požehnaný a moci používat prsty, snad bych ho i zvěčnila. Takže jsem se nakonec aspoň vecpala na fotku k Míše, která byla nakonec jediná, jíž jsem si z celé akce odvezla. Vše zaznamenávající element Aleny opět scházel, Míša si na sentiment zjevně příliš nepotrpí. Dan při své úchylce na zeměpis chvíli spekuloval, jak mohlo vzniknout takové množství kamenů v tak organizovaném seskupení, ale příliš jsme jeho nadšení nesdílely. Při návratu mi otevřel zadní dveře auta a mé naivní já v tom toužilo objevit právě onen důkaz mé výjimečnosti. Nebo to možná bylo spíše to nadržené, které si hledalo omluvu pro další hloupost. Naše další zastávka byla až na Lipně. Jelikož jsme všichni shodně ignorovali Danovu instrukci přivézt si s sebou brusle, po ledě jsme se nakonec přemisťovali pěšky. A že i to dalo místy zabrat, zvláště když naši odvahu zkoušely početné praskliny. Nakonec jsme doputovali až na králičí ostrov, kde v zimě pochopitelně žádní králící nebyli. Naštěstí alespoň ve stánku s občerstvením ono občerstvení bylo, takže se tam Míša s Danem uchýlili a my s Vaškem po chvíli vzdali snahu na ně počkat a rozhodli se taky vyprázdnit peněženku. Z nevelkého výběru jsem po ochutnání Danovy horké čokolády nakonec zcela nelogicky zvolila gulášovou polívku, jelikož nejen zahřála, ale i zasytila, což za ty nekřesťanské peníze bylo alespoň užitečné. Bohužel mi ale na mrazu příliš rychle vystydla, takže jsem vzápětí litovala, že jsem raději nepodlehla párku v rohlajzu, jak onu nezdravou pochoutku překřtilo jedno z okolních děcek. Tento název se samozřejmě ihned uchytil. Další zastávka nás čekala na bobové dráze. Zřejmě jako jediná jsem na ní nikdy nejela, což jsem demonstrovala hned vzápětí. Jeli jsme totiž s Danem směrem vzhůru a naproti nám v kabince matka s vřískajícím děckem. Pohrdlivě jsem poznamenala, že nechápu, proč v takovéhle rychlosti ječí. Přišla jsem na to hned vzápětí, poté, co jsem konečně dofotila veškerá selfíčka. A pak ječela taky. Podruhé už teď Dan zřejmě odmítl takhle ohrožovat svůj sluch, takže jsme jeli všichni jednotlivě. Jako ke všemu, co jsem neznala, jsem k tomuto vozítku pociťovala ostražitý respekt,  takže si Míša posléze stěžovala, že jsem ji brzdila. Pravda, ve dvou je  to větší zábava. Poslední jízdy jsme nechaly klukům a mezitím u cíga plánovaly další akci. Preventivně raději rovnou na léto, protože absolvovat tutéž kosu ještě jednou už by to opravdu můj zdravotní stav neustál.
Po chuťově nezajímavém a neúměrně drahém obědě, během něhož jsem s Danem probrala řešení mé opravy Peugeota, jsem další dojem jedinečnosti pocítila, když při cestě do blízkého Rakouska přenechal pozici spolujezdce Míše a řízení Vaškovi a sedl si vedle mě dozadu. O něco lepší by už snad jen bylo, pokud by mi přenechal pozici řidiče, o což jsem dokonce neváhala požádat, jelikož Audi stále chyběla v mém seznamu vyzkoušených značek a podobná příležitost se jen tak nenaskýtala. Notabene ještě když jde o jedno z mých nejoblíbenějších aut, navíc úplně nové. Dan je ale Lev a Vašek idiot, takže se jednomyslně shodli na diskriminujícím postoji, že ženská za volant nepatří, ačkoli minimálně oproti Míše mám nacouváno víc, než ona naježděno. Po cestě jsme sledovali živý přenos neúspěšného boje našich hokejistů o bronz. Velký pan fanoušek byl najednou ochota sama dát mi mobil do nabíječky, jelikož jsem se svým nechutně obsáhlým paušálem byla jediná, kdo ho mohl pustit. Tedy až do chvíle, kdy jsme přejeli Rakouské hranice a roaming naše fandění utnul přesně v momentu, kdy jsme začali prohrávat. Právě včas. K mé nespokojenosti jsme Rakousko, coby mou další nově navštívenou zemi neprošli téměř vůbec, jelikož cílem našeho výletu byl jakýsi pohraniční obchod s cukrovinkami, kde Dan utratil majlant za všemožné v Česku nesehnatelné sladkosti. A pak opět pápá Rakousko a vzhůru do naší malé zaplivané zemičky. Cestou jsem mu, taky spícímu, odpadla na rameni, což Míša neváhala zvěčnit. Prý do svatebního alba, či co to mlela. Snahu dobít baterky jsme tedy dokončili  na pokoji. To už jsem svlékání skutečně nijak neřešila a dokonce ho nechala, aby mi až příliš naučeným grifem zezadu rozepl podprsenku. Opět jsem svou absenci místa u zdi kompenzovala až trapným lepením svým nahým zadkem na jeho rovněž neoblečenou spodní část těla. Nakonec jsme ale oba usnuli, byť podmínky byly jinak ideální. Míša s Vaškem totiž oplývali nečekanou energií a zamířili tudíž během našeho spánku na procházku.

Když jsme se probrali, opět byli zpátky. Dan projevil nečekanou štědrost, kdy usoudil, že když Míša s Vaškem platili ony sudy piva, mohl by on zas pozvat je v hospodě. Samozřejmě tím pádem platil i za mně, jelikož by to zřejmě bylo jaksi nespolečenské, kdybych jediná platila zvlášť, byť jsem se s nimi na pivě nepodílela. Bylo mi to poměrně nepříjemné, jelikož si už takhle kluci neustále dělali legraci z mé finanční situace. Přitom na všechno, co jsem potřebovala, jsem peníze měla. Pravda, na listopadových horách s bratříkem jsem nechala jednou tolik peněz, ale přesto bych neměnila ani na vteřinu. Ještě před odchodem do hospody jsme s Míšou zdrhly ven na cígo. Spíše než za nikotinem ale za soukromím, které bylo jinak nemožné získat. S výhledem na změnšeninu města se najednou všechno jevilo jednodušeji. Opět mi dělala vztahovou poradkyni v mé nerozhodnosti ohledně Dana. Žít přítomností je sice super rada, ale nedělání cavyků už se mi několikrát nevyplatilo a já zazdila vztahy, o něž jsem dost stála. Vrátily jsme se tedy a rovnou šly na večeři. Ta se mi tentokrát do vkusu trefila více než minule, na rozdíl od Míši, která guláš jaksi nepreferuje. Opět se projevila moje neschopnost jíst před klukama, takže se zdaleka nedalo říct, že by mi objednaná porce stačila a to ani včetně polévky. Pokud tak tedy té kaši šlo říkat. Poprvé jsem pociťovala akutní nedostatek vody v polévce, ačkoli to ve většině stravovacích zařízení bývávalo spíše naopak, stylem vody z vymáchaných ponožek. Zalila jsem to ale dostatkem kafe a bylo mi hej. A pak hurá do hospody. Vzhledem k mrazu a klouzajícímu povrchu kopce jsem po celodenních provokacích vydala závazné prohlášení, že kdo mě cestou domů do toho kopce opilou a unavenou odnese, získá onu stále kýženou odměnu. S kdovíjakým nadšením se to nesetkalo, prý bude ona odměna v každém případě. Kluky vynucená návštěva hospody se jim samotným nevyplatila. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, takže jsme po příchodu zjistili, že pivo jaksi došlo. Mě tahle informace nechala pochopitelně chladnou a i Míša se rozhodla pivo vyměnit za drink. Kluci nakonec zvolili Jacka, takže jsem jim mlčky záviděla.A mlčky doslova, jelikož mluvili především spolu, zatímco my s Míšou ostentativně mlčely. Protože když pánové řeší koupi sněžného skútru, která Danovi z ničehonic blikla hlavou a ihned ji začal realizovat, ženy jsou jaksi mimo. Takže chvíli slintali osvícení záři mobilního telefonu a my se posléze urazily. Jediný rozdíl v našem stálém mlčení bylo jen Danovo rýpání do mé historie s bratříkem. Zcela nečekaně o mně a mých lidech znal poměrně dost věcí, aniž by snad kteroukoli zjistil ode mě. A nejvíc ho zajímal právě můj vztah s bratrem, respektive jeho finanční stránka. Kterou bylo velmi nepříjemné rozebírat. Protože jelikož nebyl u jejího průběhu, neviděl co všechno to obnášelo. Takže mě viděl jen jako lacinou couru a zlatokopku, která jde za auta. A podobně to viděl zřejmě i Vašek, byť pozadí tohohle životního příběhu znal o něco lépe. Pravda, Míša se mě v tomhle ohledu zastávala, ale nemyslím, že by to nějak jejich názor změnilo. Pánové jsou totiž praktické a neempatické bytosti. Přesto jsem si téhle její podpory vážila, zvlášť poté, co jsme se kvůli tomutéž vydržely asi měsíc nebavit.. Ale to jsem byla psychicky jinde. A jak jsem se jí během poloopilé rekapitulace svých životních chyb na zastávce busu přiznala, lituju toho. Vážně jsem byla pitomá. Protože v mé současné mBance mě chtěli už v ono září, kdy jsem odmaturovala. Na první pokus, po měsíční dřině, jíž jsem musela napravit další svou životní chybu. Pravda, za chybu už zpětně nepovažuju svůj nástup do oné finančně-poradenské firmy, jelikož mi notně zatraktivněla životopis a ukázala životní cestu, ale mělo to být jinak. Neproflákat tři měsíce začátkem minulého roku, mohla jsem mít maturu už v září, navíc téměř bezpracně a teď čile studovat vejšku a inkasovat peníze od mého pochybného tatíka i státu za to, že mi zabili mámu. Prostě jsem tedy nemusela mít nic z toho zapotřebí a pak lidem, na nichž mi záleží, vysvětlovat, že vlastně vůbec nejsem na prachy, že vracím i blbých pár stovek, které si před výplatou půjčím. Protože tahat do vztahů peníze je chyba. Mít už po zkušebce, život plný sociálních jistot a klidu. A pravděpodobně včetně nějakého harmonicky fungujícího vztahu, jelikož bych si neprotrpěla všechno to, co můj náhled na ně zdeformovalo. Prostě jsem jí takhle vylévala své přiožralé a opět mírně zmatené srdíčko a i ona připustila několik momentů, které mohla v životě udělat jinak. Občas je kamarádka nejlepší terapeut. Pak jsme už ale dokouřily a dál nás nic nedrželo na vymrzlém autobusáku, takže jsme se přesunuly za kluky do vedlejší hospody, kde už pivo měli. Pardon, ona to vlastně byla restaurace, jak nás nedůtklivě opravila jakási zaměstnankyně vedlejšího obchůdku, poté, co jsme se ji zeptaly na cestu. Ti tři si tedy dali pivo a jelikož neměli malou desítku, pomocí které jsem s nimi chtěla netrhat partu, opět jsem se uchýlila k vínu. A ačkoli ho piju už nějakou dobu, stejně jsem si raději chtěla nechat poradit. Servírka však příliš znalá nebyla, takže jsem si prostě objednala obě nabízené varianty, abych mohla sama zhodnotit. Pánové konečně vyřešili situaci skútru, takže s nimi byla opět řeč. Zvláště když jsme se opět setkali s našim kamarádem věšákem, kterého zřejmě na oné silnici smetl hostinský a rovnou mu na památku pověsil hlavu na zeď. Jaksi to ale prolomilo naše uražené napětí a řeč brzy znovu padla na sexuální témata. Poté, co jsme klukům s Míšou už u oběda vysvětlily důvod naší nechuti ocucávat z jejich penisů vlastní chuť po sexu (skutečně ideální téma k jídlu), dostalo se na řešení oblíbené polohy. Míša s jejím sdělením okolkovala, protože si prý i bez toho nemůže stěžovat na nedostatečné prožitky při sexu. Jelikož já takový "problém" bohužel nemám, nedělalo mi potíže se o tuto informaci podělit. Přesto jsem byla zbytek večera rozhozená. Danovo utěšení jsem neshledala dostatečně důvěryhodným, takže mi náladu nezvedlo. To víte, ženská, a já obzvlášť, prostě nikdy nemůže být spokojená. Protože jsme s sebou nakonec neměli karty, snažil se nás poté naučit hru na sudou a lichou, jíž prý dříve  hrávali znudění vexláci. Získání výhry se zakládalo na náhodě, takže mě to nijak neuchvátilo, ale bez karet se těžko prosazoval můj oblíbený poker. Hlavně že se ta nána dušovala, že je sbalí a já si s nimi tedy nemusím dělat starosti. Vyspěla jsem totiž k fázi, kdy připouštím riziko, ale pouze pokud ho můžu mít pod kontrolou. A jelikož je poker především o taktice, je pro můj myšlenkový postoj ideální.

Cestou domů jsem pochopitelně nebyla ve stavu, kdy bych nedošla bez silných mužských paží, takže nejen proto mi žádné nebyly nabídnuty. Místo toho jsme s Míšou kráčely v čele skupinky a před partičkou okounějících kluků předstíraly cizinky. Zřejmě museli být v hodně divném stavu, jelikož nám naši lámanou kombinaci její němčiny a mé ruštiny uvěřili. Na pokoji přišla konečně řada na onen tatranský čajík Při vhodném smíchání s kolou chuťově maličko připomínal Jacka. To už byla zábava poněkud odvázanější, méně se mluvilo, více pilo a více jiskřilo. To už i mně čajík přepnul myšlení na ono zákeřné YOLO a prostě jsem přestala řešit co se sluší, co zapadá do strategie, či zda toho budu druhý den litovat. Hned na úvod nám (mně) Míša s Vaškem předvedli názornou ukázku onoho plánovaného zakončení večera. Doteď jí sice nevěřím, že to jen nehráli, ale i já přispěla svou troškou do mlýna a pořádně jí přirazila hlavu do jeho klína. Napodobovat jsem ji ale nemínila. O to větší práci si ale ostatní dali s snahou mě k tomu přimět. Takže jsem se ráno opravdu divila, kde se na mém těle vzaly všechny ty modřiny. Opět totiž většinu píšu jen podle vyprávění. A to jinak moc výpadků nemívám. Ale tohle jsou spíš nepropojené souvislosti. Takže jen vím, že jsem posléze seděla asi půl hodiny v otevřeném okně, připalující jednu ciaretu o druhou a čekající, kdy se coby můj nikotinový parťták dostaví Dan. Nakonec jsem tomu musela dopomoci neustálým vysazováním okna z pantů, jen poprvé neúmyslným. Postupně mi to začalo připadat stále vtipnější. To už u mně Dan radši zůstal, aby se nemusel pokaždé zvedat. Závěs poskytoval dostatečnou clonu jejich očím lačnícím po erotice. Chvílemi jsem sama uvažovala, jestli všechno to, co mezi námi probíhá, by bylo i nebýt přičinění těch dvou. Jestli to není jen součástí reality show, která se od nás očekává, plánovaného průběhu výletu, abychom nemuseli pouze křenit těm dvěma. V tu chvíli to ale nebylo. To jsem nepřemýšlela téměř vůbec. A tak jsem mírně rozvernou Míšu nechala patlat drahý obsah mé šminktaštičky po stolku, o nějž byla v předstírané souloži na pejska opřená. Já jí její obrázek ve stejné pozici ale z druhé postele zase rozmazala. S každým dalším panákem tatranského čaje jsem čím dál víc toužila ty dva konečně vyhodit z pokoje.  To bylo naplněno hned po dopití zásob chlastu, takže stačilo jen popadnout svůj milovaný župánek a znovu absolvovat cestu do sprch. Tentokrát jsem se bez cavyků rovnou cpala do té Danovy. Opět jsme zřejmě ale byli příliš hlasití, jelikož nás tam neustále někdo rušil. Nejčastěji Vašek, neustále otevírající dveře s nějakými kecy a prý jsme dokonce znovu trefili stejný termín sprchování s onou sousedkou z předchozího dne, jíž jsme už tehdy přišli příliš neukáznění. Ostatní tedy každopádně druhý den pociťovali jakýsi stud, takže to muselo být zajímavé. Já ne, kromě vrozeného mamvpičismu jsem si její existenci vůbec neuvědomovala. Beztak do odjezdu odtikávaly poslední hodiny a pak už nikoho z těch lidí neuvidíme.
Přesun zpět na pokoj si ale pamatuju o něco ostřeji. Onen klíčový moment rozšíření mého seznamu. Ke své nespokojenosti i on zjistil, že prášky momentálně neberu (ale začnu, jelikož mi na ně Michal slíbil přispět) a až urážlivě podceňoval svou schopnost obejít se bez ochrany. Jako bych snad se svým seznamem srovnatelným s jeho ročním měla kdovíjakou chorobu. Mé paranoidní já v tom opět vidělo riziko jeho náhledu na mě coby couru, ale to naivní odporovalo, že se mě pouze snaží chránit. Děti koneckonců nechci a ani on nebyl v minulosti žádný svatoušek. Což potvrdil hned vzápětí, když se zajímal, zda-li mám podobný typ známosti rozjetý i na jiné koleji. Připustila jsem Michala, jelikož vzhledem k míře setkávání jednoduše nešel zapřít a on chvíli spekuloval, zda-li se k číslici čtyři dostal včetně nebo beze mě. Pochopitelně mě ta představa i upřímnost rozhodila, ale nebyla jsem dost střízlivá odolat onomu neustále lákajícímu pokušení. Prostě jen další čárka do jeho sbírky. Jak smutné a ponižující. Zkušenosti ale byly patrné, takže jsem se i já zatoužila předvést. Navzdory značné opilosti se můj žaludek nebouřil. Zřejmě už byl na dráždivé podněty až na mandlích zvyklý z mého nedávného koketování s bulimií, takže jsem sama žasla, čeho všeho jsem schopná. Pravda, občas jsem prý zaškrtla zuby, ale to jaksi nebyla chyba moje, ale jeho více než uspokojivých rozměrů nekompatibilních s mým prostorem v puse. Nutno dodat, že si z našeho večerního pokecu v hospodě i leccos zapamatoval, protože postupně došlo i na mé zmiňované favority a já prostě věděla, že se tentokrát nevyspí ve vedlejším pokoji. Nakonec to odnesla pouze Míša, jelikož Vašek prý okamžitě odpadl, stejně jako já včera. Ta prý myslela, že mě tam vraždí, soudě z mého pronikavého hlasu. Trochu nepochopitelná u toho pro ni byla i naše konverzace. Ta se odvíjela především od jeho telefonu, který měl nepochopitelně na začátku v ruce. Pokud někdy zjistím, že má jakýsi fotodeníček, do něhož zaznamenal i mé záběry, můžu si hodit mašli. Navíc mi ten idiot během činnosti stíhal navrhovat trojku s Alčou. Doporučila bych mu s tím nápadem návštěvu určitých míst, leč tam zrovna byl. A do vedlejšího otvoru jsme si s Míšou zvykly ty dva neposílat, pokud se chceme vyhnout jejich proaktivní touze náš požadavek doslovně naplnit. Jak obětavé. Výsledek opět z mé strany veškerý žádný, leč to bylo očekávané. Ani on nás nakonec nevystavil riziku budoucího potomstva. Opilost zřejmě dělá své. Zvlášť když jsem ji ještě v průběhu přiživila, poté, co jsem chtěla ochutnat jím namíchanou kombinaci tatrana s kolou, která ovšem byla příliš silná, takže jsem ji ze svých úst přesměrovala do těch jeho. Aneb když ve způsobu obstarání líbačky musíte být čím dál více vynalézaví. S kurvami se zřejmě jinak nelíbá, to zastávala už Pretty Woman. Ihned jsem ten škodolibý hlásek v mé opilé hlavě umlčela. V opilé zvířecí vášni není pro romantiku prostor. Nezažila jsem to koneckonců poprvé, takže netřeba vyvozovat pesimistické závěry.

Přesto jsem se probouzela zklamaná. S kocovinou spíše emocionální, než fyzickou. Kvalitně se zřejmě nevyspal ani Dan, který se ráno přestěhoval do vedlejší postele a snažil se dohnat spánkový deficit. Předchozí ráno tedy bylo co do průběhu zajímavější. Jelikož nebyl vzhůru nikdo, kdo by byl ochotný vnímat mé zmatené myšlenkové pochody (Míša), musela jsem zahnat splín na mrazivé ranní cigaretě a navíc o samotě. Po návratu už se zbylé osazenstvo pokoje začalo probírat. Z ješitné zvědavosti jsem se toužila přichomýtnout ke klučičímu probírání uplynulé události, leč to se mi nakonec nepoštěstilo. S Míšou jsme situaci taky probraly velmi vlažně, jelikož u ní vlastně byla přítomná online, takže minimálně dotaz, zda-li se mi to líbilo, byl zbytečný. Rozhozená jsem byla ještě u snídaně a skutečně za to nemohl strach ukázat se spolubydlícím na očích v jídelně. Cucala jsem hrneček kafe, marně doufající, že mě nakopne k lepšímu rozpoložení a nikdo můj stav neřešil. Pochopitelně až na Míšu, ale tu má odpověď, že se nic neděje, dočasně uspokojila, takže mě dál nechala být. Prý jí to ale bylo samozřejmě jasné. Nic nikdy není nic, zvlášť v takovéhle situaci. Narvala jsem do sebe tedy dvě housky s onou všehochutí, jíž nám poskytli k snídani a alespoň můj žaludek tím byl utěšen. Ze snídaně jsme museli spěchat, jelikož bylo třeba pokoj vyklidit do desáté, která se nezadržitelně blížila. Můj způsob balení spočíval v navlečení se do co nejvíce vrstev oblečení, které tudíž nebudu muset rvát do nezapnutelné tašky. Tu jsem nakonec zavřela až s Míšinou pomocí. Jelikož Danovo množství zavazadel bylo mnohem nižší než moje, stihl během mého balení obstarat i většinu úklidu, což mi poté neopomněl připomenout. Postarala jsem se tedy o ten zbytek a především setření šminků ze stolku dalo řádně zabrat. Jaksi neuvážlivě jsem zmínila, že mě od rána začalo pobolívat v krku. Neuvážlivě proto, že klučičí metoda léčby  spočívá ve vystříkání dutin. Podotýkám, že příliš účinná nebyla, takže jsem musela při nejbližší zastávce vsadit na osvědčenou klasiku v podobě Hallsek. Ona akce však vyléčila alespoň mé ego a do auta jsem tedy po takto důkladném rozloučení s hotelem nastupovala s všeříkajícím úsměvem na rtech. Směr jízdy prohlídka onoho sněžného skútru. A bylo jaksi úplně normální, že si na něj Dan cestou odskočil vybrat a poté rovnou vysolil pětimístnou sumu. Odvézt jsme si ho ale nemohli, jelikož jednak nebylo čím, a za druhé na nějaké projížďky nebyl doladěný. Bylo mi to fuk, byť se na něm jinak sedělo pohodlně. Čím víc jsem o Danovi přemýšlela, jakože to bylo až příliš často, tím více mi připomínal Milana, tedy mafiána. Pravda, zvracet jsem kvůli němu nezačala, ale jeho postoj k financím, životu i vztahům byl až děsivě podobný. A z Milana jsem se vždy vzpamatovávala pěkných pár týdnů. No potěš. Opět totiž zafungovala klasicky příručková metoda, jíž mě muži nutí po nich bláznit - balit a poté ignorovat. Choval se jakoby nic a já věděla, že nějaké jeho já to coby nic zas tak brát nemůže. Jen jsem ho chtěla probudit. Do té doby ale bylo třeba zachovat co největší dekorum a dávat co nejmíň najevo. Není nic trapnějšího než dotěrná zoufalka. Oběd jsme odbyli v Kauflandu, ačkoli nemyslím, že by Dana onen výdaj tolik zruinoval. Ocenila jsem to nicméně i já, už jen kvůli koupi oněch Hallsek. Pak konečně proběhla Míšina vymíněná návštěva Krumlova, s níž otravovala kluky celý pobyt. Nutno dodat, že za to stála, je to skutečně jedno z nejhezčích měst, byť jeho některé ulice připomínají spíše centrum Prahy a na namrzlých kočičích hlavách se z kopce jde skutečně špatně. Páreček hrdliček si každopádně musel udělat výroční fotku na stejném místě co vloni a přes to prostě vlak nejel. Roztomilé. Jak jsem tak jejich harmonii měla celý víkend na očích, chvílemi jsem se přistihla jim ji závidět. Ale já přece žádný vztah s nikým nechci... že ne? Tak proč jsem byla rozechvěle spokojená, když mě Dan hraně strčil do závěje? O nostalgickou vzpomínku na naše minulé hory jistě nešlo. Snažila jsem si to co nejméně připouštět. Než jsme prošli Krumlov, dopravil se za námi jeden z jeho kamarádů, vybavený pro odvoz onoho skútru. Kluci tedy na hodinu zmizeli a nám spadl do klína čas pro nerušené brouzdání po obchodech. Ta mrcha si pořídila asi dvě trička s potiskem myši Minnie a já naivně doufala, že totéž co v krumlovském Takku naleznu i v tom pražském. Nakonec jsme z recese pořídily balonky ve tvaru srdce a pečlivě je naaranžovaly na přední sedačky, leč ti idioti to po příjezdu zdaleka neocenili. Dan dokonce ani nemínil absolvovat cestu s námi, nýbrž s oním kámošem a svým skútrem. Blázen. Opět mě to otrávilo a většinu cesty jsem tedy strávila na telefonu či v polospánku, přerušeném pouze zastávkou na benzínce, kde jsem se obsloužila párkem v rohlíku a další krabičkou cigaret. Ty víkendové mi z většiny vykouřila Míša, jinak by mi snad krabička na den stačila. Sraz jsme měli opět na místě začátku našeho výletu, totiž před Danovým servisem. Tam se chvíli hmoždil se zprovozněním onoho stroje, který ale stále nebyl vyladěný dle jeho představ. Jediným úspěchem akce tedy bylo naše polootrávení výpary. Přišla nás navštívit i jeho máma, jak jsem téměř hned pochopila. Jelikož setkání s ní nebylo pod vlivem nějakých vztahových formalit, nikterak mi nevadilo, ba naopak. Jako jeden z minima měl Dan poměrně milou a normální matku, s níž šlo příjemně pokecat. Kopla jsem tedy kafe a poté co jsme i dokouřili byl čas vyjet. Jelikož se mi ale nulový způsob rozloučení příliš nezamlouval, přihrála mi z nebe máma další příležitost to napravit. Respektive přihrála mé auto do příkopu hned za nejbližším rohem, takže ještě bylo aktuální s tím otravovat kluky. Oba se mi samozřejmě vysmáli, leč v další reakci se projevil věkový rozdíl. Zatímco Vašek do mě rýpal, že je jen dobře, že mi nakonec onu Audinu nepůjčili, Dan se situace ujal způsobem dospělého profíka. S autem vyjel a ještě zkontroloval, zda-li jsem na něm něco neurvalo. Vše se ale zdálo v pořádku a ani druhá příležitost k rozloučení nedopadla jinak než ta první. Musely jsme tedy s Míšou absolvovat děsivou cestu plnou paranoidního hlídání každého zvuku od podvozku a každé kapky benzínu, jehož byl obvyklý nedostatek. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a já navzdory svému předsevzetí po příjezdu psát okamžitě odpadla a dokonce do práce druhý den mířila vyspalá. Jaký toť div.

Jelikož jsem ale dopsala až teď doma, zítra (tedy dnes) tam rozhodně ve stejném stavu nedorazím. Omluvte tedy případné technické či lingvistické nedostatky, jsem v polospánku. A teď už mi jen řekněte, co mám zítra dělat v práci, když mám všechno dopsané. Bych snad po tom prvním měsíci zkušebky mohla konečně začít něco dělat a skončit s oním flákáním. Aspoň tedy dokud nebudou další zážitky k popisu. Tak dobhrou.