Ahojky,
tak jsem už nezveřejňovala opravdu dlouho... a to, co jsem tam hodila posledně, bylo sepsané asi dobrý měsíc. Jen jsem věřila, že se toho do té doby tolik nenahromadí... takže honem zpět.
Zpětně bych upřesnila několik informací, kterými minulý článek končil. Tak například můj nástup do práce. Modrá pyramida mě pěkně vypekla. Frajeři totiž neumí psát smlouvy, takže ve jménu jednoho překlepu odložili nástupní termín o měsíc. S čímž jsem se samozřejmě odmítala smířit, takže nastalo další kolo pohovorů. Lidi jsou strašně nevypočitatelné bytosti, když s nimi mluvíte, všechno působí skvěle, ale realita je pak jinde. Oproti tomu bratřík se slavnostně vrátil do jeho dřívější práce, aby tam následně chodil stále stejně pozdě a posléze i vůbec. Ale o tom až později. Mezitím vystřídal dvě další, kde vydržel přibližně týden. V každé z nich, pro upřesnění. To abyste nemysleli, že je nějak neschopnej, že.
Další novinkou, kterou bych ráda zmínila, byla situace jménem Vectra. A její slavný "prodej" Dominikovi. Který nám za ni dodnes nezaplatil jedinou korunu a když jsem ji z něj chtěla vymoci, po všemožných výmluvách (včetně trochu extrémního prohlášení, že mu umřela máma, na což jsem coby sirotek háklivá, zvlášť pokud jde o výmysl) přešel k výhružkám ruskou mafií. Ale do té doby jsme ho samozřejmě rozváželi po všech čertech. Protože prostě bratříček. Chlapec totiž nebyl zas tak blbej (respektive byl dostatečně prohnanej) aby mu nedošlo, že psychicky nemocnýmu člověku s nedostatkem racionálně (jinak než penězi) opodstatněnýho sebevědomí se dá nabulíkovat cokoli. Klíče i auto jsme nakonec vymohli, včetně výčtu údajných oprav, které samozřejmě neproběhly. Nevím, co za technika dokázalo o tomhle autě prohlásit, že je v topovým stavu (žádný studovaný mechanik by koneckonců tento výraz ani nepoužil), ale přibližně měsíc od tohoto stavu jí záhadně vypověděly brzdy. Naštěstí až po absolvovaném víkendu na zasněžených horách. I to ale detailněji popíšu později. K autu už jen dodám, že po onom následujícím měsíci další mechanik prohlásil, že by se jeho oprava nevyplatila (a to to je jinak vydřiduch, takže je to co říct). Já ho tedy míním prodat, byť je to momentálně mé jediné auto na zimácích. Ne tak bratříček, který si ho jaksi zamiloval a přivlastnil a mínil v jeho jménu plácat svou kreditku. No, tohle ještě dořešené stále není, ale můj postoj je jasný.
Co ale vyjasněné je, a jedná se oproti minulému příspěvku o změnu, je můj vztah s Míšou. Ten jsme obnovily asi v půlce října a až na menší detaily poklidně a spokojeně pokračuje doteď. Sice z její iniciativy, ale přesto jsem za to zpětně ráda. Staré incidenty, způsobené především její ovlivněností bratrovou vymývačkou mozku, jsme smazaly. Včetně jejího bonzování jeho mámě i mého bonzování policajtům na jejího kluka. A světe div se, po měsíci nestýkání s bratříčkem najednou i ona viděla, že je na jeho chování cosi v nepořádku. Konkrétně to označila psychopatií, leč tohle není zrovna jeho oficiální diagnóza. Ta současná bohatě stačí na zhroucení. Těžko říct, jestli té holce věřím na sto procent, jelikož má velmi nepohodlnou zásadu chovat se k lidem pouze v závislosti na jejich chování k ní. Je nezaujatá, byť by to šlo nazvat i neempatií. Ale já nejsem ta, která lidem kecá do rozhodování, takže to respektuju.
Co je už však o něco překvapivější, je její spřátelení s Kůzlátkem. Protože zatímco Marťas po jejich seznámení toužil od dob, co jsem ji prvně zmínila, ona mé přátelení s ním brala zřejmě jen jako nepochopitelný rozmar. A jeho jako děcko. Není divu, většina mých současných přátel byla pro Míšu nepřijatelná, protože prý měnili moje chování. Čímž ale spíš narážím na Alču, s níž už taky uzavřela mír. V těžkých časech je totiž třeba pamatovat, kdo je ten pravý nepřítel, jak zaznělo myslím v mých oblíbených Hunger Games. Odhodit nedůležité nesváry (já už koneckonců ani s jedním z těch dvou v poslední době tolik pařit nechodím, jednak jsem to měla zakázané, a pak, ani na to nemám) a společně se soustředit na cíl, jelikož ve skupině je síla. A zima se blíží, jak zaznělo pro změnu ve Hře o trůny. A to nejen metaforicky, moje zatracené letní gumy a výzdoba obchoďáků jsou toho důkazem. Své antipatie k Marťasovi dokonce vyzvracela, když ti dva společně chlastali a i s Ali byl proléván alkohol. Aspoň z tohohle můžu upřímně říct, že jsem šťastná. A tím nemyslím tentokrát fakt, že mou obvyklou zvracející roli přebral někdo jiný. Těžko říct, kolik přemáhání tenhle krok Míšu stál, ale vážím si toho. Kdysi, rok zpátky, jsme podobný holčičí spolek emancipovaných žen měly prozměnu s její kolegyní Kájou. Na přátelství tří holek věřím. Minule to koneckonců nevyšlo z rozmaru Karolíny, jinak by nebyl problém dodnes. Ale už i Míša uznala, že s tou holkou to rozhodně není jednoduché. Ale zpět. Jediné co se už nevrátilo do starých kolejí byl můj vztah s Míšiným klukem. Vždycky byl víc na bratrově straně a já na něj (stejně jako i on na mě) neměla nikdy moc kladný názor, takže udržujeme jen jakousi alianci. Neútočení a občasnou nutnou spolupráci za Míšina dohledu. Většinou to nejsem já, kdo tohle křehké spojenectví poruší. Ale zrovna u něj mě to moc nedrásá. Koneckonců, co jsem tak zaslechla, i Míša s ním má v poslední době neshody, takže jsem jen zvědavá, kam to povede dál.
Když už jsem ale u Marťase, i jeho je třeba víc rozebrat. Je totiž jedním z lidí, které jsem nikdy nečekala, že si do života pustím takovou měrou. Rozhodně ne v den, kdy jsme se seznámili.A nečekal to ani on. Nicméně z parťáka na pařby, občasného úletu a prostředníka v snaze o pana muzikanta Ondru se stal skutečným kámošem. Prostě se najednou ozýval častěji a o mém životě věděl daleko víc. Prý i on zjistil stinnou stránku falešných přátelství, která lidem vznikají, když není k ostatním svině a ještě ke všemu je z dobře situované rodiny. A já nikdy nebyla ta, která by lidi zneužívala. Mírou našeho setkávání paradoxně klesla častost našich úletů, ale to není nic, na co bych si stěžovala. Na nedostatek sexu jsem nikdy netrpěla a většinu času s námi byl navíc i bratr, který ho určitým způsobem taky bral za kámoše. Nebo jen chtěl záminku mě hlídat. Co já vím. Nicméně z občasného známého se stal kluk, na kterého je spoleh. Ten, kterému jde zavolat v jednu ráno se žádostí o pokec, který mě brání a plánuje se mnou budoucnost. Který se zajímá a který mi chybí, když ho dlouho nevidím. Alča dokonce chvíli spekulovala, zda-li do něj nejsem zabouchlá, jak tak bývá u mých klučičích kamarádů pravidlem. Chvíli jsem o tom spekulovala dokonce i já. Ale i přes všechno, co nás spojuje, zní konečná odpověď ne. Prostě to bylo jen v době, kdy bych padla do náručí každému, kdo by se ke mně choval byť o setinu lépe, než bratr. Prostě syndrom týrané holky. Jinak je on jedním z minima, které jsem ani po celé naší zajímavé historii nikdy milovat nedokázala. Kdysi dávno jsme se na tom dokonce shodli. Takhle prostě nefungujeme a i toho si vážím. Hodně by se tím toho zkazilo.
Další novinkou, kterou bych ráda zmínila, byla situace jménem Vectra. A její slavný "prodej" Dominikovi. Který nám za ni dodnes nezaplatil jedinou korunu a když jsem ji z něj chtěla vymoci, po všemožných výmluvách (včetně trochu extrémního prohlášení, že mu umřela máma, na což jsem coby sirotek háklivá, zvlášť pokud jde o výmysl) přešel k výhružkám ruskou mafií. Ale do té doby jsme ho samozřejmě rozváželi po všech čertech. Protože prostě bratříček. Chlapec totiž nebyl zas tak blbej (respektive byl dostatečně prohnanej) aby mu nedošlo, že psychicky nemocnýmu člověku s nedostatkem racionálně (jinak než penězi) opodstatněnýho sebevědomí se dá nabulíkovat cokoli. Klíče i auto jsme nakonec vymohli, včetně výčtu údajných oprav, které samozřejmě neproběhly. Nevím, co za technika dokázalo o tomhle autě prohlásit, že je v topovým stavu (žádný studovaný mechanik by koneckonců tento výraz ani nepoužil), ale přibližně měsíc od tohoto stavu jí záhadně vypověděly brzdy. Naštěstí až po absolvovaném víkendu na zasněžených horách. I to ale detailněji popíšu později. K autu už jen dodám, že po onom následujícím měsíci další mechanik prohlásil, že by se jeho oprava nevyplatila (a to to je jinak vydřiduch, takže je to co říct). Já ho tedy míním prodat, byť je to momentálně mé jediné auto na zimácích. Ne tak bratříček, který si ho jaksi zamiloval a přivlastnil a mínil v jeho jménu plácat svou kreditku. No, tohle ještě dořešené stále není, ale můj postoj je jasný.
Co ale vyjasněné je, a jedná se oproti minulému příspěvku o změnu, je můj vztah s Míšou. Ten jsme obnovily asi v půlce října a až na menší detaily poklidně a spokojeně pokračuje doteď. Sice z její iniciativy, ale přesto jsem za to zpětně ráda. Staré incidenty, způsobené především její ovlivněností bratrovou vymývačkou mozku, jsme smazaly. Včetně jejího bonzování jeho mámě i mého bonzování policajtům na jejího kluka. A světe div se, po měsíci nestýkání s bratříčkem najednou i ona viděla, že je na jeho chování cosi v nepořádku. Konkrétně to označila psychopatií, leč tohle není zrovna jeho oficiální diagnóza. Ta současná bohatě stačí na zhroucení. Těžko říct, jestli té holce věřím na sto procent, jelikož má velmi nepohodlnou zásadu chovat se k lidem pouze v závislosti na jejich chování k ní. Je nezaujatá, byť by to šlo nazvat i neempatií. Ale já nejsem ta, která lidem kecá do rozhodování, takže to respektuju.
Co je už však o něco překvapivější, je její spřátelení s Kůzlátkem. Protože zatímco Marťas po jejich seznámení toužil od dob, co jsem ji prvně zmínila, ona mé přátelení s ním brala zřejmě jen jako nepochopitelný rozmar. A jeho jako děcko. Není divu, většina mých současných přátel byla pro Míšu nepřijatelná, protože prý měnili moje chování. Čímž ale spíš narážím na Alču, s níž už taky uzavřela mír. V těžkých časech je totiž třeba pamatovat, kdo je ten pravý nepřítel, jak zaznělo myslím v mých oblíbených Hunger Games. Odhodit nedůležité nesváry (já už koneckonců ani s jedním z těch dvou v poslední době tolik pařit nechodím, jednak jsem to měla zakázané, a pak, ani na to nemám) a společně se soustředit na cíl, jelikož ve skupině je síla. A zima se blíží, jak zaznělo pro změnu ve Hře o trůny. A to nejen metaforicky, moje zatracené letní gumy a výzdoba obchoďáků jsou toho důkazem. Své antipatie k Marťasovi dokonce vyzvracela, když ti dva společně chlastali a i s Ali byl proléván alkohol. Aspoň z tohohle můžu upřímně říct, že jsem šťastná. A tím nemyslím tentokrát fakt, že mou obvyklou zvracející roli přebral někdo jiný. Těžko říct, kolik přemáhání tenhle krok Míšu stál, ale vážím si toho. Kdysi, rok zpátky, jsme podobný holčičí spolek emancipovaných žen měly prozměnu s její kolegyní Kájou. Na přátelství tří holek věřím. Minule to koneckonců nevyšlo z rozmaru Karolíny, jinak by nebyl problém dodnes. Ale už i Míša uznala, že s tou holkou to rozhodně není jednoduché. Ale zpět. Jediné co se už nevrátilo do starých kolejí byl můj vztah s Míšiným klukem. Vždycky byl víc na bratrově straně a já na něj (stejně jako i on na mě) neměla nikdy moc kladný názor, takže udržujeme jen jakousi alianci. Neútočení a občasnou nutnou spolupráci za Míšina dohledu. Většinou to nejsem já, kdo tohle křehké spojenectví poruší. Ale zrovna u něj mě to moc nedrásá. Koneckonců, co jsem tak zaslechla, i Míša s ním má v poslední době neshody, takže jsem jen zvědavá, kam to povede dál.
Když už jsem ale u Marťase, i jeho je třeba víc rozebrat. Je totiž jedním z lidí, které jsem nikdy nečekala, že si do života pustím takovou měrou. Rozhodně ne v den, kdy jsme se seznámili.A nečekal to ani on. Nicméně z parťáka na pařby, občasného úletu a prostředníka v snaze o pana muzikanta Ondru se stal skutečným kámošem. Prostě se najednou ozýval častěji a o mém životě věděl daleko víc. Prý i on zjistil stinnou stránku falešných přátelství, která lidem vznikají, když není k ostatním svině a ještě ke všemu je z dobře situované rodiny. A já nikdy nebyla ta, která by lidi zneužívala. Mírou našeho setkávání paradoxně klesla častost našich úletů, ale to není nic, na co bych si stěžovala. Na nedostatek sexu jsem nikdy netrpěla a většinu času s námi byl navíc i bratr, který ho určitým způsobem taky bral za kámoše. Nebo jen chtěl záminku mě hlídat. Co já vím. Nicméně z občasného známého se stal kluk, na kterého je spoleh. Ten, kterému jde zavolat v jednu ráno se žádostí o pokec, který mě brání a plánuje se mnou budoucnost. Který se zajímá a který mi chybí, když ho dlouho nevidím. Alča dokonce chvíli spekulovala, zda-li do něj nejsem zabouchlá, jak tak bývá u mých klučičích kamarádů pravidlem. Chvíli jsem o tom spekulovala dokonce i já. Ale i přes všechno, co nás spojuje, zní konečná odpověď ne. Prostě to bylo jen v době, kdy bych padla do náručí každému, kdo by se ke mně choval byť o setinu lépe, než bratr. Prostě syndrom týrané holky. Jinak je on jedním z minima, které jsem ani po celé naší zajímavé historii nikdy milovat nedokázala. Kdysi dávno jsme se na tom dokonce shodli. Takhle prostě nefungujeme a i toho si vážím. Hodně by se tím toho zkazilo.
Tímto ale uzavírám obecnou rovinu tohoto článku a přesunu se k tomu, o čem se mi tak špatně píše. Dostat to ze sebe ale musím. Už jen abych mohla psát dál a už o tom hezčím. Jakože hůř už nebude. Pokusím se to brát nějak popořadě, ale už je to přecejen dlouho, takže možná jen shrnu to nejpodstatnější. Koneckonců, můj blog už dávno nemá takovou vypovídající hodnotu pro případné připomenutí důležitých dat a termínů. A věřte, že by se to občas hodilo. Nejen když je člověk příjemně nostalgický.
První zážitek, kterým bych začala, byl přibližně z půlky října. To byl zrovna docela klid, protože u sebe měl bratřík nastěhovanou Petru. Nemohl mě tedy nutit potají navštěvovat jeho domov a vlastně jsme spolu téměř nebyli sami. Už tohle bydlení vzniklo poněkud kontroverzně - Petra byla (ne)vesele zavřená v Bohnicích, což se jí ale jednoho dne (shodou okolností téhož, kdy bratra vyhodili z práce) znelíbilo, leč neměla kam jít - vto však nebyl zdaleka konec příběhu, na to by to bylo příliš nekatastrofické. Donutila čerstvě vyhozeného bratra si vzít nejmenovanou nebankovní půjčku, z níž si zaplatila ubytovnu nejhorší cenové v cikánské čtvrti - nejenže bych tam nešla ani zadarmo, ale ještě ji tam okradli o polovinu nájmu a bratrův mobil. Nutno dodat, že stát se totéž mně, zešílel by. Ji litoval a ubytoval u sebe, což ale také nešlo navždy, takže jí posléze znovu půjčil na další pronájem. Hlavně že mně každý vyčítá. Ona ho stála jako jedno mé auto a ještě si nechala nakoupit šperky v Claire´s. A vzal ji s sebou i na onen koncert mého muzikanta, kam jsem samozřejmě nechtěla brát ani jeho, natož ji. Můj názor ale nebyl příliš směrodatný. Nejenže jsme kvůli jeho neschopnosti organizace nestihli téměř nic včetně samotného koncertu (opět), ale když už dorazil, neodpustil si dělat ostudu. Což jaksi viděli všichni kromě něho. A ještě se se svým nejapným chováním veřejně hlásil k mé zoufalé maličkosti. Já si ale své způsoby vždycky najdu, takže se mi povedlo ukořistit chvilku s panem umělcem, z legrace získat jeho autogram a předběžně nadhodit možnost partnerství alespoň v pracovní rovině. Dělat manažerku kapele by byl můj sen. A zdaleka ne jen kvůli penězům a dokonce ani kvůli jeho osobě. Bylo by to mé pouto s mámou a s tímhle kouzelným inspirativním světem. Protože zpěvačka ze mně nebude a na psaní písniček mám stále nedostatečné zkušenosti. Pokecala jsem i s ostatními členy party, s Pepou a Kůzlátkem jsme domlouvali zimní pobyt na horách při příležitosti dvojité narozeninové oslavy. Byla jsem z té představy unešená natolik, že jsem na chvíli dokázala ignorovat trapnou afektovanost bratra, vymáhajícího z Marťase příspěvek na benzín. Ano, Kůzlátko se vozilo v devadesáti procentech zdarma, ale způsob, kterým se toho dožadoval, byl ponižující pro všechny zúčastněné. Když jsem se ozvala, vlna kritiky se snesla na má bedra a nebýt mého demonstrativního odchodu na metro, zřejmě bychom před oním klubem stáli ještě hodně dlouho. Další várka scén se strhla cestou, kdy ve mně stále plápolal potlačovaný vztek na veškeré nespravedlnosti světa, kdy zločiny, kterých se dopouští on, by mně neprošly. Na půl hodiny jsme tedy zablokovali dopravu další naší hádkou. A ta dylinka ještě uklidňovala mě, že žena se takhle k chlapovi chovat nesmí. Padej do středověku či snad rovnou zpět do Bohnic, nádhero! Všechno vyvrcholilo na benzínce, kde se ze mně snažil dostat telefonní číslo jakýsi sympaťák. Podotýkám, že oficiální verze tohohle mého pokecu byla navigace po okolí, přesto jsem to odnesla dalšími výčitkami. Říkáte si, že už tohle je nesnesitelné? Jen kapka v moři. A mně se skutečně nechce vypisovat všechny případy. Stejný popis, stejný výsledek, stejný důvod. Jeho potřeba kontroly. Klasický průběh týrání. Scéna, omluvy, úplatky, sliby a po čím dál kratší době totéž v bleděmodrém, čím dál horší. Vážně špatně se to píše.
Nešťastná jsem ovšem nebyla jen já. Tím se dostávám k dalšímu osudovému dni. Halloweenská párty v Diskoráji, začátek listopadu. Večer, na který jsem se těšila týdny. Celý den jsem strávila s bratrem v touze zbavit se ho aspoň na večer a leckdy byla z jeho chování zoufalá. Když mě téměř nenechal promluvit v záplavě svých myšlenek, které se neohroženě draly jeho rty rychlostí téměř nezpracovatelnou pro mozek příjemce. Už tohle bylo psychicky náročné. Jeho okamžitě zpracovávané náhlé nápady naprosto nekorespondující s předem stanovenými plány a jejich manipulantské vymáhání. Nefungoval vztek, pláč, výčitky, výměnné obchody, výhrůžky ani předstírání empatie. Jen lítost, síla dlouholetého pouta a omlouvání jeho nemocí mi bránily ho poslat do háje. Protože jen o peníze nešlo. Ano, byla jsem na něm závislá, ale zároveň jsem měla dostatek přátel, kteří by mě podpořili. Možná to byla spíš z části pohodlnost, protože zvlášť zpětně mi dochází, že jsem ho nepotřebovala. Nicméně večer jsem se ho samozřejmě nezbavila. Takže jsem vyfintěná do kostýmku americké školačky á la Britneyino "Hit me baby one more time" vyrazila i s ním. Včetně efektního lízátka provokativně zaraženého mezi rty. Chtěla jsem svůj večer. Zábavu, svobodu (jak on byl na to slovo alergický), trochu nezávazného flirtu a povyražení a spoustu alkoholu, který by vydezinfikoval všechny rány na duši. Ze začátku to fungovalo. Přesně dle jeho zapřísahání mě nechal být, pouze z balkonku bedlivě kontroloval mou zábavu. Kluci byli z mé přítomnosti nadšení. Pokecala jsem s Ondrou, který si ten večer všímal jen mě, nechala se Davidem pozvat na panáka a objímat před vchodem na cigárpauze a vyslechla si mnohé komplimenty na svůj zvrhlý zjev. Nebyly to jediné panáky. Cítila jsem se ve svém živlu. Pak ale mé zdroje vyschly a já musela na dostaveníčko do horního patra. Stejně mi začínalo být celkem trapné svého bodyguarda tak okatě ignorovat. Ten mě však na nic pozvat nemohl, jelikož veškerou svou hotovost nechal jakémusi cikánovi, výměnou za jakési kradené fejkové voňavky a hodinky. A zdaleka nešlo o malou částku. Marně jsem se mu v tom pokoušela zabránit, můj šok mě zanechal vůči jeho blbosti bezmocnou. Museli jsme tedy jet vybrat a rovnou přivezli i Kůzlátko. Jakmile za mě ale opět něco zaplatil, začala jeho majetnickost narůstat. Chovat se tak každý, kdo mě pozval na drink, musela bych jít minimálně do gangbangu abych je všechny stihla odměnit. Najednou začal být problém, že sedím mezi Ondrou a Pepou, kteří se ke mně podezřele naklání a mačkají, jelikož by se jinak neslyšeli, i že si venku zajdu pro zapalovač k neznámému majiteli nejnovějšího Superbu, který mě na oplátku obejme kolem ramen. Možná jsem na jeho otázku, do jaké chodím třídy, neměla odpovídat ani první A, ani nic jiného. A možná chyba vůbec nebyla ve mně. Bratřík nicméně nasedl do auta a rádoby na frajera vytočil otáčky do závodnických výšin a div nesmetl bránu. Ve strachu, jak se odtamtud dostanu, jsem se ho samozřejmě hned snažila najít. Skončilo to hodinovou hádkou a totálně rozmazanou řasenkou. A trvalo by to ještě déle, nezačít se po nás shánět Kůzlátko v touze po odvozu. Když viděl, v jak zoufalém stavu jsem, klepající se a neschopná souvislé věty, naštěstí svou touhu po spánku odložil a vytáhl mě na čerstvý vzduch. Pokecat, uklidnit se. A provést přesně to, po čem má zhrzená dušička toužila. Musela jsem vytrpět scénu aniž bych si cokoliv užila. Užít si tedy byla ideální kompenzace a pomsta. Parchant mi u toho bohužel rozerval mé dokonalé síťované punčochy a způsobil další várku modřin, ale nikterak jsem si nestěžovala. Jeho hrubost měla stejný efekt jako sebepoškozování. Nahradila psychickou bolest tou fyzickou, která byla vždy snesitelnější. Možná i z toho pramení mé erotické úchylky. Po návratu jsme samozřejmě předstírali, že nic neproběhlo, ale ani to nás další scény neubránilo. Na tu totiž stačil už jen fakt, že jsme se nevrátili za půl hodiny, ale až tři čtvrtě. Takže jsme na sebe řvali další dvě hodiny ještě po odchodu Marťase, který se opět vztekal, že se kvůli nám nevyspí. Ještě aby si stěžoval, idiot. Zpětně jsem mu to měla celkem za zlé. Sice mě do ničeho nenutil, ale zneužil mé zranitelnosti. O důvod víc ho při následujícím pokusu odpálkovat. Naši hádku jsme odjeli napravovat až na mou milovanou Vysočinu, kde jsme strávili celý následující den. Bylo to víceméně fajn, půlku svého pobytu jsem prospala v autě. Tu druhou jsem ve svých diskotékových hadříkách bloumala po vesnici a snažila se z ní načerpat sílu. V tichu lesa i svatosti kláštera. Snad hodinu jsem vydržela sedět na přehradě a zírat do proudící vody. Jaké vzácné ticho a harmonie! Možná bych tam i zůstala, nebýt té otravné zimy. A to měl ten blázen ještě chuť tam zůstávat do dalšího dne, či snad podnikat výlet do nedalekého pohraničí. Naštěstí se mi to vzhledem ke svému chatrnému oblečení podařilo po hodinovém apelování zavrhnout. Prý se se mnou touží usmířit. Nevěřila jsem mu. A ano, doma jsem se tou dobou víceméně neukazovala. Babička ze mně byla mírně zoufalá. Když už jsem se doma ukázala, bylo to vždy za účelem přespání nebo jejího odvozu kamsi. Nebyla se mnou rozumná řeč, jelikož jsem buď byla se svým uzurpátorem na telefonu, nebo na něj nadávala.
Jako další důležitý moment bych zmínila něco, co sice zapadalo do běžných konvencí, ale nesdílelo obvyklý průběh. Nikdy se na mě totiž neopovážil vztáhnout ruku. A z auta nebyla vytažena a do příkopu sražena jen má osoba, ale i hrdost. A skutečně jsem v tu mrazivou noc neměla jedinou chuť upustit od svého plánu jít tu mnohakilometrovou cestu pěšky. Stejně doteď věřím, že mě naložil jen proto, abych ho nemohla udat za krádež auta. Policajti si u nás koneckonců podávali ruce. Byl to moment, kdy se ve mně poprvé cosi zlomilo. Podruhé to bylo asi o měsíc později, kdy mi hacknul facebook. To už jsem věděla, že jsem definitivně v hajzlu. Proti tomu byly tisíceré telefonáty, pronásledování, výhružky zabitím i sebevraždou nebo zabavování věci ničím. Hodiny jsem ho dokázala bezvýsledně přesvědčovat o nutnosti léčby. Smetl to ze stolu s vynucením další "poslední" šance a apelováním na nutnost splácet dluhy za moje auta. Tou dobou měl napůjčováno něco přes čtvrt mega. Podotýkám, že práci jsem si celou dobu intenzivně hledala. Ale před každým pohovorem nebo nástupem mi udělal scénu, po níž jsem prostě nebyla schopná druhý den fungovat. Prostě začarovaný kruh, z něhož nebylo pomoci ani úniku. Protože i přes veškeré své snahy ho přemístit na psychiatrii se se mnou odmítali bavit. A jeho máma těžko mohla zasáhnout, když si díky synáčkově věčné nepřítomnosti doma celé měsíce ani nevšimla, že je nemocnej. Hlavně že si paní doktorka hraje na jeho opatrovnici. Nezkoušela jsem za ní jít. Nenávidí mě a přes veškeré snahy o nápravu se to nezměnilo. A já se jí na jednu stranu vlastně ani nedivím.
Další snahu o nápravu naplánoval na jeden listopadový víkend. Kupodivu nakonec ne nikde v zahraničí, jak neustále nadhazoval, nýbrž pouze v Božím Daru, horské vesničce poblíž německých hranic. I na počátku listopadu tam bylo nasněženo a celé prostředí působilo natolik kouzelně, že mi kompenzovalo i pobyt s ním. Ten vlastně až na pár momentů nebyl tak špatný, ranní snídaňové švédské stoly, kabelovka na pokoji, zasněžené procházky i projížďky po okolí spojené s hromadou focení, noční výlet na sjezdovku a driftování ve sněhu, téměř profesionální smlouvání na pohraničních tržnicích i okázalé překročení českých hranic, noční výlet po karlovarském kraji s cílem nalezení otevřené restaurace... jediné negativní bylo totéž, co mě ničilo i v Praze. Jeho potřeba všechno dirigovat. Dokud jsem projevovala užaslé nadšení nad vší tou krásou a on byl tím, kdo měl situaci pod kontrolou, bylo vše super. Jenže se mu tenhle vysněný svět samozřejmě nechtělo opouštět, ačkoli na nás v Praze čekala hromada povinností. A to se pak stalo předměty všech našich hádek. A jako obvykle to skončilo mými slzami a bezmocí a jeho rozhodováním. Plánovaný víkend jsme nakonec prodloužili přibližně o den a půl, aniž by nás snad usmířil. Fázi, kdy mě vykopl před Kauflandem padesát kiláků od domu a najížděl na mě autem už radši vynechám, začíná mi být samotné trapné, jak se tohle vyprávění opakuje. Obrázek jste si jistě už všichni stihli udělat i bez toho a bez popisu naší hádky v restauraci, kdy jsem mu do krku zapíchla vidličku a zamkla ho na terase. Probudil ve mně cosi, co jsem nikdy nevěřila, že v sobě mám. Občas jsem se skutečně bála, kdy ho v zoufalství zabiju. Sama sebe obdivuju, že to skončilo jen fackami, kopancem do rozkroku a udáním na policii, které jsem pak notabene stáhla s ohledem na jeho psychický stav, který tou dobou už byl bezpečně stabilizovaný v léčebně.
Samozřejmě mezi vší touhle katastrofou byly i občasné světlé momenty, jako výlet s Alčou a Kůzlátkem do berounského aquaparku, asistence při snaze o zrod jeho youtuberské kariéry, naše tajně organizované alkoholové dýchánky, jichž se sice náš společný nepřítel neúčastnil, leč býval jejich tématem nebo pardubický koncert jedné Marťasovy kapely. Typicky spontánní akce, tak jak ji miluju. Původně jsme měli navštívit koncert Ondry, leč z toho nakonec pro nedostatečnou účast zbytku party sešlo, takže jsme po chvíli váhání mířili rovnou do Pardubic. Nutno dodat, že jeho oblíbený žánr zdaleka nebyla moje cílovka, rap sice můžu, leč od poněkud jiných interpretů, ale nakonec jsem si nestěžovala, protože mě strhla atmosféra. Dokonce i pití bylo díky VIP vstupence zajištěno, takže jsem spokojeně cucala a užívala si příjemně zakázaný pocit tajného výletu. Kůzlátko by si zřejmě mohlo vzít za přivýdělek věštectví, jelikož jsme během cesty řešili mé permanentní opilecké řízení a riskování dálnic bez známky. Což bylo hned při zpáteční cestě důvodem policejní kontroly. A já ještě mohla být ráda, že ignorovali mé sjeté letní pneumatiky. Naštěstí nade mnou opět maminka držela ochrannou ruku a já se slavnostně zapřísáhla, že jakmile začnu pracovat, má první investice bude do taxíků při každé párty.
Pracovat jsem začala už o pár dní později. Abych tomu totiž dodala jakousi časovou návaznost, den po Pardubicích proběhl onen hackerský nájezd a v návaznosti na něj mé udání všech prožitých hrůz na policii. Nevím, kde se ve mně tahle náhlá kuráž vzala, možná ji živil onen druhý zlom, kdy jsem prostě už víc nedokázala, možná vědomí nadcházejícího nástupu do práce a víra ve vysvobození finanční nezávislostí. Má pracovní kariéra byla příjemná. Nestihla jsem se během ní sice seznámit s žádným objevem, ale možná, vydržet tam o něco déle, by to už bylo na spadnutí, jelikož svou poslední směnu jsem se zakecala s jistým týpkem a po směně ho vyhazovala na půli cesty ke svému domovu. Celkem jsme si rozumněli. Podobně zajímavý byl i můj hned první pracovní den po zaškolení. To jsem se totiž dovolala jakémusi mladému majiteli nového BMW, který u mně zatoužil sjednat pojistku v hodnotě čtrnácti táců. Už tohle by bylo zárukou příjemně a smysluplně strávené práce, i kdyby po mně na konci hovoru nechtěl kontakt. Prý mám tak nějak sexy hlas. Celkem mě to překvapilo, jelikož můj výraz poznamenaný zažitými strastmi vypadal jakkoli jen ne sexy. Ale to na drátě nešlo poznat. A nebylo to koneckonců prvně, co jsem se s něčím podobným po telefonu setkala. Myslím, že pracovat na erotické lince, nestěžoval by si nikdo včetně mě. Vydržela jsem tam přibližně měsíc a zdaleka to nebyla má chyba, jelikož mé pracovní nasazení zahrnovalo i týden, kdy jsem byla nemocná. I na to jsem nakonec doplatila, jelikož nemoc neodpouští a já tudiž trávím vánoce na antibiotikách. A to jde zvlášť u mně o období, které bych jinak střízlivá nevydržela. Nijak si ale nakonec nestěžuju, aspoň nemusím nikoho otravovat na lince přes ony glorifikované svátky, jimiž se každý tak zapáleně ohání. A od ledna nastupuju ke konkurenci i s Alčou. Protože nejen nemoci ale i vyhazovy jsou jaksi nakažlivé. Jsem už jen zvědavá, u koho si budu kupovat všechnu tu elektroniku za zaměstnanecké ceny. Navíc to není jediná věc, jíž máme k naší smůle a nespokojenosti s Ali společnou. Naše vysněné plány na únorovou narozeninovou párty na horách se jaksi rozplynuly. Událo se totiž poněkud dost šoků najednou. Jednak si Kůzlátko, ten zapálený pařmen, našlo holku. A to ne jen tak ledajak. Posledně, když jsem ho zahlédly, což navíc zdaleka nebývá tak často jako dřív, nám básnil jen o ní. Počínal si posedleji než bratřík, mlel o dovolených v Paříži, tuctech růží a jiných afektovaných gestech a dokonce i zcela vážně uvažoval o obnovení svých neslavných kytarových dovedností, jelikož jsem v poblázněnosti oznámila, že je to něco, na co utáhne jakoukoli. O to ale ani tak nejde. Pravda, přijdu o množství času, který jsem s ním trávila, společné nezřízené chlastačky a úchylné radovánky, ale to jsem přišla už ve chvíli, kdy se bratřík uklidil do Bohnic a já do pracovního procesu. Prostě přestal být čas i prostředky. Jen tak mimochodem, uklidila ho tam jeho maminka asi týden po mém nástupu na základě úplné banality oproti věcem, kterých se dopouštěl na mě a celkem si tam pobyde asi dva měsíce. A pak že jsem se svou kariérou v psychologii šlápla vedle. Byla jsem první, kdo to poznal. Ale zpět. Oním důvodem pro naše rozhodnutí neúčastnit se onoho týdne na horách bylo něco horšího. Já měla jasno už ve chvíli, kdy se ke mně přes Davida doneslo, že Ondra začal randit s nějakou husičkou. Definitivním se to ale stalo až ve chvíli, kdy jsme totéž zjistily i o Davidovi. Tam to bylo vlastně úplnou náhodou. Takovou tou klasicky filmovou. Drahá kamarádka se se svým panem Božským totiž poslední měsíce příležitostně setkávala, z čehož jsme obě usuzovaly, že jejich vztah spěje k čemusi vyššímu, zvlášť díky faktu, že David nikdy žádnou jinou souložnici takhle nevyhledával. V tom jsme se však škaredě spletly. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem mu napsala SMSku hodnou pravé BFF, kdy jsem ho jaksi varovala, že pokud Ali ublíží, cosi tisíckrát horšího provedu i já jemu. Problém ovšem nastal, když mi o hodinu později zazvonil telefon. V jeho obsahu jsem se musela značnou dobu zorientovávat, ale jsem holka šikovná, takže jsem měla záhy jasno. Zatímco ten idiot motal hlavu mé kamarádce, udržoval paralelně další vztah. S dotyčnou se ale shodou okolností tentýž den pohádal a tudíž usoudil, že onu zprávu mu poslala nějaká z jejích kamarádek, což dotyčné omlátil o hlavu. Dávno těm blbečkům říkám, aby si mé číslo ukládali, předešli by tím řadě problémů. A jelikož ona mé číslo právem nepoznávala, rozhodla se na něj zatelefonovat. Zcela paradoxně jsme si padly do noty a společně ho pomluvily a já ji nakonec ještě utěšovala. Život nás občas vede záhadnými směry. Každopádně jsme v tu chvíli s Alčou usoudily, že jakákoli snaha o další kontakt s touto partou by bylo zbytečné sebetrýznění, které nemáme zapotřebí, takže tuhle zajímavou, leč již neperspektivní životní etapu plánujeme zakončit předsilvestrovskou diskotékou, kde jim dáme symbolické sbohem. Aneb když se blíží konec roku a vy rekapitulujete váš život.
První zážitek, kterým bych začala, byl přibližně z půlky října. To byl zrovna docela klid, protože u sebe měl bratřík nastěhovanou Petru. Nemohl mě tedy nutit potají navštěvovat jeho domov a vlastně jsme spolu téměř nebyli sami. Už tohle bydlení vzniklo poněkud kontroverzně - Petra byla (ne)vesele zavřená v Bohnicích, což se jí ale jednoho dne (shodou okolností téhož, kdy bratra vyhodili z práce) znelíbilo, leč neměla kam jít - vto však nebyl zdaleka konec příběhu, na to by to bylo příliš nekatastrofické. Donutila čerstvě vyhozeného bratra si vzít nejmenovanou nebankovní půjčku, z níž si zaplatila ubytovnu nejhorší cenové v cikánské čtvrti - nejenže bych tam nešla ani zadarmo, ale ještě ji tam okradli o polovinu nájmu a bratrův mobil. Nutno dodat, že stát se totéž mně, zešílel by. Ji litoval a ubytoval u sebe, což ale také nešlo navždy, takže jí posléze znovu půjčil na další pronájem. Hlavně že mně každý vyčítá. Ona ho stála jako jedno mé auto a ještě si nechala nakoupit šperky v Claire´s. A vzal ji s sebou i na onen koncert mého muzikanta, kam jsem samozřejmě nechtěla brát ani jeho, natož ji. Můj názor ale nebyl příliš směrodatný. Nejenže jsme kvůli jeho neschopnosti organizace nestihli téměř nic včetně samotného koncertu (opět), ale když už dorazil, neodpustil si dělat ostudu. Což jaksi viděli všichni kromě něho. A ještě se se svým nejapným chováním veřejně hlásil k mé zoufalé maličkosti. Já si ale své způsoby vždycky najdu, takže se mi povedlo ukořistit chvilku s panem umělcem, z legrace získat jeho autogram a předběžně nadhodit možnost partnerství alespoň v pracovní rovině. Dělat manažerku kapele by byl můj sen. A zdaleka ne jen kvůli penězům a dokonce ani kvůli jeho osobě. Bylo by to mé pouto s mámou a s tímhle kouzelným inspirativním světem. Protože zpěvačka ze mně nebude a na psaní písniček mám stále nedostatečné zkušenosti. Pokecala jsem i s ostatními členy party, s Pepou a Kůzlátkem jsme domlouvali zimní pobyt na horách při příležitosti dvojité narozeninové oslavy. Byla jsem z té představy unešená natolik, že jsem na chvíli dokázala ignorovat trapnou afektovanost bratra, vymáhajícího z Marťase příspěvek na benzín. Ano, Kůzlátko se vozilo v devadesáti procentech zdarma, ale způsob, kterým se toho dožadoval, byl ponižující pro všechny zúčastněné. Když jsem se ozvala, vlna kritiky se snesla na má bedra a nebýt mého demonstrativního odchodu na metro, zřejmě bychom před oním klubem stáli ještě hodně dlouho. Další várka scén se strhla cestou, kdy ve mně stále plápolal potlačovaný vztek na veškeré nespravedlnosti světa, kdy zločiny, kterých se dopouští on, by mně neprošly. Na půl hodiny jsme tedy zablokovali dopravu další naší hádkou. A ta dylinka ještě uklidňovala mě, že žena se takhle k chlapovi chovat nesmí. Padej do středověku či snad rovnou zpět do Bohnic, nádhero! Všechno vyvrcholilo na benzínce, kde se ze mně snažil dostat telefonní číslo jakýsi sympaťák. Podotýkám, že oficiální verze tohohle mého pokecu byla navigace po okolí, přesto jsem to odnesla dalšími výčitkami. Říkáte si, že už tohle je nesnesitelné? Jen kapka v moři. A mně se skutečně nechce vypisovat všechny případy. Stejný popis, stejný výsledek, stejný důvod. Jeho potřeba kontroly. Klasický průběh týrání. Scéna, omluvy, úplatky, sliby a po čím dál kratší době totéž v bleděmodrém, čím dál horší. Vážně špatně se to píše.
Nešťastná jsem ovšem nebyla jen já. Tím se dostávám k dalšímu osudovému dni. Halloweenská párty v Diskoráji, začátek listopadu. Večer, na který jsem se těšila týdny. Celý den jsem strávila s bratrem v touze zbavit se ho aspoň na večer a leckdy byla z jeho chování zoufalá. Když mě téměř nenechal promluvit v záplavě svých myšlenek, které se neohroženě draly jeho rty rychlostí téměř nezpracovatelnou pro mozek příjemce. Už tohle bylo psychicky náročné. Jeho okamžitě zpracovávané náhlé nápady naprosto nekorespondující s předem stanovenými plány a jejich manipulantské vymáhání. Nefungoval vztek, pláč, výčitky, výměnné obchody, výhrůžky ani předstírání empatie. Jen lítost, síla dlouholetého pouta a omlouvání jeho nemocí mi bránily ho poslat do háje. Protože jen o peníze nešlo. Ano, byla jsem na něm závislá, ale zároveň jsem měla dostatek přátel, kteří by mě podpořili. Možná to byla spíš z části pohodlnost, protože zvlášť zpětně mi dochází, že jsem ho nepotřebovala. Nicméně večer jsem se ho samozřejmě nezbavila. Takže jsem vyfintěná do kostýmku americké školačky á la Britneyino "Hit me baby one more time" vyrazila i s ním. Včetně efektního lízátka provokativně zaraženého mezi rty. Chtěla jsem svůj večer. Zábavu, svobodu (jak on byl na to slovo alergický), trochu nezávazného flirtu a povyražení a spoustu alkoholu, který by vydezinfikoval všechny rány na duši. Ze začátku to fungovalo. Přesně dle jeho zapřísahání mě nechal být, pouze z balkonku bedlivě kontroloval mou zábavu. Kluci byli z mé přítomnosti nadšení. Pokecala jsem s Ondrou, který si ten večer všímal jen mě, nechala se Davidem pozvat na panáka a objímat před vchodem na cigárpauze a vyslechla si mnohé komplimenty na svůj zvrhlý zjev. Nebyly to jediné panáky. Cítila jsem se ve svém živlu. Pak ale mé zdroje vyschly a já musela na dostaveníčko do horního patra. Stejně mi začínalo být celkem trapné svého bodyguarda tak okatě ignorovat. Ten mě však na nic pozvat nemohl, jelikož veškerou svou hotovost nechal jakémusi cikánovi, výměnou za jakési kradené fejkové voňavky a hodinky. A zdaleka nešlo o malou částku. Marně jsem se mu v tom pokoušela zabránit, můj šok mě zanechal vůči jeho blbosti bezmocnou. Museli jsme tedy jet vybrat a rovnou přivezli i Kůzlátko. Jakmile za mě ale opět něco zaplatil, začala jeho majetnickost narůstat. Chovat se tak každý, kdo mě pozval na drink, musela bych jít minimálně do gangbangu abych je všechny stihla odměnit. Najednou začal být problém, že sedím mezi Ondrou a Pepou, kteří se ke mně podezřele naklání a mačkají, jelikož by se jinak neslyšeli, i že si venku zajdu pro zapalovač k neznámému majiteli nejnovějšího Superbu, který mě na oplátku obejme kolem ramen. Možná jsem na jeho otázku, do jaké chodím třídy, neměla odpovídat ani první A, ani nic jiného. A možná chyba vůbec nebyla ve mně. Bratřík nicméně nasedl do auta a rádoby na frajera vytočil otáčky do závodnických výšin a div nesmetl bránu. Ve strachu, jak se odtamtud dostanu, jsem se ho samozřejmě hned snažila najít. Skončilo to hodinovou hádkou a totálně rozmazanou řasenkou. A trvalo by to ještě déle, nezačít se po nás shánět Kůzlátko v touze po odvozu. Když viděl, v jak zoufalém stavu jsem, klepající se a neschopná souvislé věty, naštěstí svou touhu po spánku odložil a vytáhl mě na čerstvý vzduch. Pokecat, uklidnit se. A provést přesně to, po čem má zhrzená dušička toužila. Musela jsem vytrpět scénu aniž bych si cokoliv užila. Užít si tedy byla ideální kompenzace a pomsta. Parchant mi u toho bohužel rozerval mé dokonalé síťované punčochy a způsobil další várku modřin, ale nikterak jsem si nestěžovala. Jeho hrubost měla stejný efekt jako sebepoškozování. Nahradila psychickou bolest tou fyzickou, která byla vždy snesitelnější. Možná i z toho pramení mé erotické úchylky. Po návratu jsme samozřejmě předstírali, že nic neproběhlo, ale ani to nás další scény neubránilo. Na tu totiž stačil už jen fakt, že jsme se nevrátili za půl hodiny, ale až tři čtvrtě. Takže jsme na sebe řvali další dvě hodiny ještě po odchodu Marťase, který se opět vztekal, že se kvůli nám nevyspí. Ještě aby si stěžoval, idiot. Zpětně jsem mu to měla celkem za zlé. Sice mě do ničeho nenutil, ale zneužil mé zranitelnosti. O důvod víc ho při následujícím pokusu odpálkovat. Naši hádku jsme odjeli napravovat až na mou milovanou Vysočinu, kde jsme strávili celý následující den. Bylo to víceméně fajn, půlku svého pobytu jsem prospala v autě. Tu druhou jsem ve svých diskotékových hadříkách bloumala po vesnici a snažila se z ní načerpat sílu. V tichu lesa i svatosti kláštera. Snad hodinu jsem vydržela sedět na přehradě a zírat do proudící vody. Jaké vzácné ticho a harmonie! Možná bych tam i zůstala, nebýt té otravné zimy. A to měl ten blázen ještě chuť tam zůstávat do dalšího dne, či snad podnikat výlet do nedalekého pohraničí. Naštěstí se mi to vzhledem ke svému chatrnému oblečení podařilo po hodinovém apelování zavrhnout. Prý se se mnou touží usmířit. Nevěřila jsem mu. A ano, doma jsem se tou dobou víceméně neukazovala. Babička ze mně byla mírně zoufalá. Když už jsem se doma ukázala, bylo to vždy za účelem přespání nebo jejího odvozu kamsi. Nebyla se mnou rozumná řeč, jelikož jsem buď byla se svým uzurpátorem na telefonu, nebo na něj nadávala.
Jako další důležitý moment bych zmínila něco, co sice zapadalo do běžných konvencí, ale nesdílelo obvyklý průběh. Nikdy se na mě totiž neopovážil vztáhnout ruku. A z auta nebyla vytažena a do příkopu sražena jen má osoba, ale i hrdost. A skutečně jsem v tu mrazivou noc neměla jedinou chuť upustit od svého plánu jít tu mnohakilometrovou cestu pěšky. Stejně doteď věřím, že mě naložil jen proto, abych ho nemohla udat za krádež auta. Policajti si u nás koneckonců podávali ruce. Byl to moment, kdy se ve mně poprvé cosi zlomilo. Podruhé to bylo asi o měsíc později, kdy mi hacknul facebook. To už jsem věděla, že jsem definitivně v hajzlu. Proti tomu byly tisíceré telefonáty, pronásledování, výhružky zabitím i sebevraždou nebo zabavování věci ničím. Hodiny jsem ho dokázala bezvýsledně přesvědčovat o nutnosti léčby. Smetl to ze stolu s vynucením další "poslední" šance a apelováním na nutnost splácet dluhy za moje auta. Tou dobou měl napůjčováno něco přes čtvrt mega. Podotýkám, že práci jsem si celou dobu intenzivně hledala. Ale před každým pohovorem nebo nástupem mi udělal scénu, po níž jsem prostě nebyla schopná druhý den fungovat. Prostě začarovaný kruh, z něhož nebylo pomoci ani úniku. Protože i přes veškeré své snahy ho přemístit na psychiatrii se se mnou odmítali bavit. A jeho máma těžko mohla zasáhnout, když si díky synáčkově věčné nepřítomnosti doma celé měsíce ani nevšimla, že je nemocnej. Hlavně že si paní doktorka hraje na jeho opatrovnici. Nezkoušela jsem za ní jít. Nenávidí mě a přes veškeré snahy o nápravu se to nezměnilo. A já se jí na jednu stranu vlastně ani nedivím.
Další snahu o nápravu naplánoval na jeden listopadový víkend. Kupodivu nakonec ne nikde v zahraničí, jak neustále nadhazoval, nýbrž pouze v Božím Daru, horské vesničce poblíž německých hranic. I na počátku listopadu tam bylo nasněženo a celé prostředí působilo natolik kouzelně, že mi kompenzovalo i pobyt s ním. Ten vlastně až na pár momentů nebyl tak špatný, ranní snídaňové švédské stoly, kabelovka na pokoji, zasněžené procházky i projížďky po okolí spojené s hromadou focení, noční výlet na sjezdovku a driftování ve sněhu, téměř profesionální smlouvání na pohraničních tržnicích i okázalé překročení českých hranic, noční výlet po karlovarském kraji s cílem nalezení otevřené restaurace... jediné negativní bylo totéž, co mě ničilo i v Praze. Jeho potřeba všechno dirigovat. Dokud jsem projevovala užaslé nadšení nad vší tou krásou a on byl tím, kdo měl situaci pod kontrolou, bylo vše super. Jenže se mu tenhle vysněný svět samozřejmě nechtělo opouštět, ačkoli na nás v Praze čekala hromada povinností. A to se pak stalo předměty všech našich hádek. A jako obvykle to skončilo mými slzami a bezmocí a jeho rozhodováním. Plánovaný víkend jsme nakonec prodloužili přibližně o den a půl, aniž by nás snad usmířil. Fázi, kdy mě vykopl před Kauflandem padesát kiláků od domu a najížděl na mě autem už radši vynechám, začíná mi být samotné trapné, jak se tohle vyprávění opakuje. Obrázek jste si jistě už všichni stihli udělat i bez toho a bez popisu naší hádky v restauraci, kdy jsem mu do krku zapíchla vidličku a zamkla ho na terase. Probudil ve mně cosi, co jsem nikdy nevěřila, že v sobě mám. Občas jsem se skutečně bála, kdy ho v zoufalství zabiju. Sama sebe obdivuju, že to skončilo jen fackami, kopancem do rozkroku a udáním na policii, které jsem pak notabene stáhla s ohledem na jeho psychický stav, který tou dobou už byl bezpečně stabilizovaný v léčebně.
Samozřejmě mezi vší touhle katastrofou byly i občasné světlé momenty, jako výlet s Alčou a Kůzlátkem do berounského aquaparku, asistence při snaze o zrod jeho youtuberské kariéry, naše tajně organizované alkoholové dýchánky, jichž se sice náš společný nepřítel neúčastnil, leč býval jejich tématem nebo pardubický koncert jedné Marťasovy kapely. Typicky spontánní akce, tak jak ji miluju. Původně jsme měli navštívit koncert Ondry, leč z toho nakonec pro nedostatečnou účast zbytku party sešlo, takže jsme po chvíli váhání mířili rovnou do Pardubic. Nutno dodat, že jeho oblíbený žánr zdaleka nebyla moje cílovka, rap sice můžu, leč od poněkud jiných interpretů, ale nakonec jsem si nestěžovala, protože mě strhla atmosféra. Dokonce i pití bylo díky VIP vstupence zajištěno, takže jsem spokojeně cucala a užívala si příjemně zakázaný pocit tajného výletu. Kůzlátko by si zřejmě mohlo vzít za přivýdělek věštectví, jelikož jsme během cesty řešili mé permanentní opilecké řízení a riskování dálnic bez známky. Což bylo hned při zpáteční cestě důvodem policejní kontroly. A já ještě mohla být ráda, že ignorovali mé sjeté letní pneumatiky. Naštěstí nade mnou opět maminka držela ochrannou ruku a já se slavnostně zapřísáhla, že jakmile začnu pracovat, má první investice bude do taxíků při každé párty.
Pracovat jsem začala už o pár dní později. Abych tomu totiž dodala jakousi časovou návaznost, den po Pardubicích proběhl onen hackerský nájezd a v návaznosti na něj mé udání všech prožitých hrůz na policii. Nevím, kde se ve mně tahle náhlá kuráž vzala, možná ji živil onen druhý zlom, kdy jsem prostě už víc nedokázala, možná vědomí nadcházejícího nástupu do práce a víra ve vysvobození finanční nezávislostí. Má pracovní kariéra byla příjemná. Nestihla jsem se během ní sice seznámit s žádným objevem, ale možná, vydržet tam o něco déle, by to už bylo na spadnutí, jelikož svou poslední směnu jsem se zakecala s jistým týpkem a po směně ho vyhazovala na půli cesty ke svému domovu. Celkem jsme si rozumněli. Podobně zajímavý byl i můj hned první pracovní den po zaškolení. To jsem se totiž dovolala jakémusi mladému majiteli nového BMW, který u mně zatoužil sjednat pojistku v hodnotě čtrnácti táců. Už tohle by bylo zárukou příjemně a smysluplně strávené práce, i kdyby po mně na konci hovoru nechtěl kontakt. Prý mám tak nějak sexy hlas. Celkem mě to překvapilo, jelikož můj výraz poznamenaný zažitými strastmi vypadal jakkoli jen ne sexy. Ale to na drátě nešlo poznat. A nebylo to koneckonců prvně, co jsem se s něčím podobným po telefonu setkala. Myslím, že pracovat na erotické lince, nestěžoval by si nikdo včetně mě. Vydržela jsem tam přibližně měsíc a zdaleka to nebyla má chyba, jelikož mé pracovní nasazení zahrnovalo i týden, kdy jsem byla nemocná. I na to jsem nakonec doplatila, jelikož nemoc neodpouští a já tudiž trávím vánoce na antibiotikách. A to jde zvlášť u mně o období, které bych jinak střízlivá nevydržela. Nijak si ale nakonec nestěžuju, aspoň nemusím nikoho otravovat na lince přes ony glorifikované svátky, jimiž se každý tak zapáleně ohání. A od ledna nastupuju ke konkurenci i s Alčou. Protože nejen nemoci ale i vyhazovy jsou jaksi nakažlivé. Jsem už jen zvědavá, u koho si budu kupovat všechnu tu elektroniku za zaměstnanecké ceny. Navíc to není jediná věc, jíž máme k naší smůle a nespokojenosti s Ali společnou. Naše vysněné plány na únorovou narozeninovou párty na horách se jaksi rozplynuly. Událo se totiž poněkud dost šoků najednou. Jednak si Kůzlátko, ten zapálený pařmen, našlo holku. A to ne jen tak ledajak. Posledně, když jsem ho zahlédly, což navíc zdaleka nebývá tak často jako dřív, nám básnil jen o ní. Počínal si posedleji než bratřík, mlel o dovolených v Paříži, tuctech růží a jiných afektovaných gestech a dokonce i zcela vážně uvažoval o obnovení svých neslavných kytarových dovedností, jelikož jsem v poblázněnosti oznámila, že je to něco, na co utáhne jakoukoli. O to ale ani tak nejde. Pravda, přijdu o množství času, který jsem s ním trávila, společné nezřízené chlastačky a úchylné radovánky, ale to jsem přišla už ve chvíli, kdy se bratřík uklidil do Bohnic a já do pracovního procesu. Prostě přestal být čas i prostředky. Jen tak mimochodem, uklidila ho tam jeho maminka asi týden po mém nástupu na základě úplné banality oproti věcem, kterých se dopouštěl na mě a celkem si tam pobyde asi dva měsíce. A pak že jsem se svou kariérou v psychologii šlápla vedle. Byla jsem první, kdo to poznal. Ale zpět. Oním důvodem pro naše rozhodnutí neúčastnit se onoho týdne na horách bylo něco horšího. Já měla jasno už ve chvíli, kdy se ke mně přes Davida doneslo, že Ondra začal randit s nějakou husičkou. Definitivním se to ale stalo až ve chvíli, kdy jsme totéž zjistily i o Davidovi. Tam to bylo vlastně úplnou náhodou. Takovou tou klasicky filmovou. Drahá kamarádka se se svým panem Božským totiž poslední měsíce příležitostně setkávala, z čehož jsme obě usuzovaly, že jejich vztah spěje k čemusi vyššímu, zvlášť díky faktu, že David nikdy žádnou jinou souložnici takhle nevyhledával. V tom jsme se však škaredě spletly. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem mu napsala SMSku hodnou pravé BFF, kdy jsem ho jaksi varovala, že pokud Ali ublíží, cosi tisíckrát horšího provedu i já jemu. Problém ovšem nastal, když mi o hodinu později zazvonil telefon. V jeho obsahu jsem se musela značnou dobu zorientovávat, ale jsem holka šikovná, takže jsem měla záhy jasno. Zatímco ten idiot motal hlavu mé kamarádce, udržoval paralelně další vztah. S dotyčnou se ale shodou okolností tentýž den pohádal a tudíž usoudil, že onu zprávu mu poslala nějaká z jejích kamarádek, což dotyčné omlátil o hlavu. Dávno těm blbečkům říkám, aby si mé číslo ukládali, předešli by tím řadě problémů. A jelikož ona mé číslo právem nepoznávala, rozhodla se na něj zatelefonovat. Zcela paradoxně jsme si padly do noty a společně ho pomluvily a já ji nakonec ještě utěšovala. Život nás občas vede záhadnými směry. Každopádně jsme v tu chvíli s Alčou usoudily, že jakákoli snaha o další kontakt s touto partou by bylo zbytečné sebetrýznění, které nemáme zapotřebí, takže tuhle zajímavou, leč již neperspektivní životní etapu plánujeme zakončit předsilvestrovskou diskotékou, kde jim dáme symbolické sbohem. Aneb když se blíží konec roku a vy rekapitulujete váš život.
Nutno dodat, že naše emancipované rozhodnutí padlo hned o několik dní později, konkrétně na Štědrý den, kdy jsem neodolala své platonické lásce popřát k Vánocům a nakonec jsme celkem zajímavě pokecali i mimo téma formalit. Navíc jsem jaksi nenápadně onu zprávu o jeho potenciální zadanosti prozradila Kůzlátku, které mi to ještě tentýž večer uvedlo na pravou míru přímo od zdroje. Sbohem, emancipovanosti.
Následující odstavec věřím, že si najde minimálně jednoho čtenáře, který z něj nikterak nadšený nebude. Bylo to druhý den mé slavné zaměstnanosti a já slavnostně dostala svobodu ve smyslu volného dne od svého uzurpátora. S neoficiálním doporučením věnovat ho jediné možné osobě, jíž mi nejde zakázat, totiž babičce. Pracovní den mě náležitě zmohl a zároveň mi dodal dostatek sebevědomí k víře, že mám nárok konečně žít. Postupně jsem se dávala pomalu dohromady, hlavně psychicky. Pomalu mizel onen strhaný mučednický výraz z tváře a navracela se víra v krásno. Jen proto jsem začala pracovat. Pro ten krásný paradox svobody v nesvobodě pracovního procesu. Takže jsem se nevesele motala kolonami domů, za okny tma, v autě konečně po celém dni vytoužené ticho a v nádrži staronová prázdnota. Nabídka na menší výlet byla tedy přesně to, co jsem od života potřebovala získat. Nutno dodat, že volba jet s Milanem do Německa v sobě neměla ani stopu vzdoru. Vzdor cítíte vůči něčemu, co je oprávněné a vám to pouze vadí. Měla jsem právo tam jet, takže jsem se prostě rozhodla a jela. Protože prostě proč ne. Okamžité nápady bývají nejlepší. Ano, myslím si to i poté, co mi byl po minulém takovémhle okamžitém rozhodnutí zablokován Facebook. Milan měl jako obvykle zpoždění. Je jedním z minima žijících exemplářů dorážejících na schůzky později než já. Za další považuji Kůzlátko, které potřebuje být náležitě upravené a bratra, který nedokáže zorganizovat svůj čas. Proč chodí pozdě Milan netuším, ale už jsem si za ten rok a půl stihla zvyknout. Původně jsem si nechtěla povídat. Usoudila jsem, že cesta autem, které pro změnu nebudu jednou řídit já, může být příjemný relax. Hned na úvod poznamenal, že je z mé přítomnosti rád a nadhodil možnost, že bych s ním mohla jezdit častěji. Mé podmínky pro další kontakt byly nejen pro něj vskutku neobvyklé. Ale poté, co jsem si stanovila, že mi ani nehackne žádný účet, ani nezačně vyhrožovat zabitím a dokonce ani nezačne volat čtyřicetkrát uprostřed noci, souhlasila jsem. Stejně tak jsem ho požádala o ohleduplnější způsob jízdy, poté co musel zadupnout brzdy, aby se nesrazil s autem před sebou. Trochu zíral, když jsem se začala klepat. Naštěstí se mi podařilo mu vysvětlit, že nešlo o obavy z možné kolize či nedůvěru v jeho řidičské schopnosti, ale pouze zakořeněný reflex oběti. Ještě jsem s výčtem veškerých příkoří ani neskončila, když mi stejně jako nejeden další nabídl svou ochranu. Svými pěstmi i pěstmi jeho ukrajinské party zaměstnanců. Snažila jsem se tomu pocitu nepodléhat. Zase jen mele. Opřela jsem se o jeho rameno a když mi položil dlaň kolem pasu, má žádost ať mi znova neblbne hlavu byla víc než na místě. Neposlechl. Snažila jsem se předstírat spánek než stihl dotelefonovat s jedním ze svých zaměstnanců. Dopomohl mi k tomu uvolněním svého ramena, takže jsem si mohla hlavu položit na jeho stehno a na trojsedačce dodávky se přesunout do vodorovné polohy. To, že tím pádem jeho ruka usídlila na mém zadku už byla věc druhá. Rozhodně ne nepříjemná. Jinak se ale nic nedělo a mě to jako obvykle rozptylovalo. Nebyla jsem zvyklá, aby se nic nedělo. Byla jsem zvyklá na téměř otravnou věčnou lavinu zájmu psychického i fyzického. A najednou nic. Jen příjemný pokec, při němž mě nikdo nepřerušoval uprostřed věty po vlastním hodinovém monologu. Řešili jsme především jeho firmu, plánovanou dostavbu baráku, kdy jsem si zamilovala jeho představu koupelny s neodolatelnou kombinací vířivky, televize a baru.Prohlásila jsem, že se tam přestěhuju a nikdy odtamtud nehnu. Nezklamal a znovu nabídl totéž, s čím už mi hlavu motal nejednou. Básnil o představě společného bydlení a tentokrát do něj dokonce včlenil i svou roli zachránce na bílém koni. Vysvobodí princeznu z věže a poté s ní bude počestně a nezávazně randit. Rozhodně jinak než do té doby. Včetně bonusového zjištění, že ne všechny matky mě jako případnou snachu nesnáší. Když k tomu přičtu nulové stalkování a další své podmínky, vlastně vypadá jako ideální partie. Tedy až na všechny mé dřívější zkušenosti, které tohle staví do pozice pohádky. Ano, hodně jsme i vzpomínali na minulost. Na náš slavný kšeft s autem, které majiteli už cestou z bazaru chcíplo, na Živohošť, nákup Laguny i další zážitky. Tentokrát mě naštěstí znovu o ruku nežádal. I tohle máme za sebou. A pak se má někdo divit, když ho žádám, aby mi znova nemotal hlavu, jelikož se po absolvovaných traumatech až příliš rychle upínám na každého, kdo je ke mně hodný. A najednou jsme, zcela neplánovaně, byli v Německu. Pokud nepočítám demonstrativní postavení se za hranici při víkendu na horách, bylo to z mé strany prvně. Německo vypadalo jako taková menší vánoční vesnička. Naklizená, byť zasněžená, liduprázdná, se skvělými silnicemi s vyššími rychlostními limity (a navzdory tomu i ukázněnějšími řidiči) a vyzdobenými baráčky na každém rohu. Člověku by se až z toho symbolu dokonalé země zvedal kufr. Německo jsem nikdy neměla ráda, byť jsem ho z hlediska technologií uznávala. Samozřejmě, auta mají libová, jak vám potvrdí každá zlatokopka i každý rádoby frája. Po chvíli bloudění jsme dokonce i objevili místo, kde měl sraz s jedním ze svých kolegů. Počkala jsem v autě, pánové vyházeli obsah kufru a dokonce jsem přijala i pozvání na kafe. Jsem zvyklá se v podobných situacích pohybovat, moc nemluvit, moc nejíst a nepít a přívětivě se usmívat. Prostě být takové milé příruční zavazadlo. Pořád lepší pozice, než které se mi dostávalo poslední měsíce. Pak jsme jeli zase zpět. Mezitím jsem byla nucena Alče oznámit, že se jaksi nestíhám během čtvrt hodiny přepravit z Německa do Prahy. Nikterak mě za to nepochválila. Ono komu by se chtělo jet v takové kose z práce sockou. Osoba, jíž jsem před ní notabene dala přednost, ji štvala už tuplem, z téhož důvodu, co mě. Obvinila mě, že za sebe nechávám přemýšlet své pohlavní orgány a nemám za ní lézt s depresemi. Obojí jsem se jí snažila vyvrátit. Ale Alča mě zjevně zná po roce lépe, než já sama sebe po dalších devatenácti navrch. Začalo to velmi nevinně. Opět jsem se rozhodla cestu proležet na jeho stehnu. Jeho upozornění, že má tenhle kontakt určitou odezvu jsem přijala se samolibým uspokojením a od mého rozhodnutí mě rozhodně neodvrátilo, jakmile jsem si ověřila, že tím není ovlivněna kvalita jeho jízdy. Mohlo mi být jasné, že bezpečnostní přestávka po delší jízdě není jen tím, čím se zdá. Jsem ale přece řidič, takže jsem k jeho potřebě odpočinku měla respekt. Moje poloha však zůstala nezměněná. Ležela jsem a zírala do stropu. Musela jsem se tvářit opravdu zvláštně, protože se zeptal, na co myslím. Muži se obvykle neptají. Odvětila jsem, že jsem šťastná a i můj následný důvod byl pro nezasvěcené kuriózní. Jenže mě vážně jen těšil ten klid. Harmonie. Žádné scény. Jak vzácné. Jeho prsty cestovaly po mém těle, ale zatím jen tak znuděně, bezděčně. Šimraly od pasu výš. Při přejetí po krku jsem se začala chvět. Přivřela jsem oči a snažila se ubránit přesně tomu, z čeho mě obviňovala Alča. Pohladily po tváři a já pocítila nával důvěry. Přejely po horním rtu a pak i tom spodním, na nichž se mezitím usadil šťastný úsměv. Poslušně jsem pootevřela rty a zakazovala si ukořistit jeho prst mezi své rty. Bránila jsem té touze hladově nasát a zakroužit jazykem v jasné výzvě a symbolice. Tohle přece nechci. Chci další takovéhle večery a chci je dřív než za pár měsíců. Chci znova tyhle pocity. Tenhle samozřejmý úsměv. Otevřela jsem oči a zadívala se přímo do těch jeho. Namotal pramen mých vlasů. "Vzpomínáš?" A zatáhl. Prohnula jsem se v zádech a tělem projela vlna slasti a touhy. "Nikdy nezapomenu. To tys mě to naučil," vydechla jsem očarovaně. Pobaveně se pousmál a najednou ty rozesmáté rty útočily na ty mé. A já tenhle výpad stejně hladově oplácela. Samozřejmě jsem vzdorovala. Apelovala na naši domluvu slušného randění. Ale jeho rty na mém krku mi každou tuhle námitku sebraly. Kdy naposledy jsem byla takhle... ano, nadržená? Nevzpomínám si. Mé tělo šťastně přijímalo každou pozornost. Oddalovala jsem to pak už jen z principu. Aby to ještě neskončilo. Ale nic nešlo donekonečna. Bohužel. Přesto jsem poté byla mírně zklamaná. Poznal to, takže jsem musela právem vyvracet domněnky o špatném zážitku. Byla jsem zklamaná sama ze sebe. V tomhle měla pravdu zase Míša. Neumím chlapům odolat. Nebo možná jen jemu. Možná ani slušně randit nedokážeme. Takže to vždy dopadne stejně. Snažila jsem se to brát sportovně. Snažila jsem se, aby mé legrácky na toto téma zněly spíš nadneseně, než zhrzeně. Nic si z nich nedělal v každém případě. Jako příjemnou změnu jsem brala i fakt, že mě bez nějakých oklik odvezl rovnou domů. Samozřejmě s nabídkou, že můžu přespat u něj. Byla jsem ale rozumná. Jako každý správný zaměstnanec. Můj příděl štěstí byl zase na nějakou dobu vyčerpaný. Babička mě doma nepoznávala. Už dlouho nezažila takhle rozzářený příchod domů. Já taky ne, popravdě. Modlila jsem se, aby tentokrát nelhal. Zbytečně, známe své lidi. Už by to fakt chtělo někoho nového. A hlavně ne už žádné další Alčiny bývalé, jelikož to vždy končí stejně katastroficky jako ti moji. A mimochodem, píšu to přesně z toho důvodu, že mě momentálně jeden z nich balí. Být lesba by vážně bylo zřejmě jednodušší.
Žádné komentáře:
Okomentovat