O existenci karmy

Ahojky,

Tak se zas dostávám k psaní, je právě 6.4.2016, 10:09 a já se nudím na suplované anglině, takže čas využívám takhle. Asi ale zas budu psát na pokračování, čas je dosti nedostatková veličina v mém životě. Ale tohle pokládám ze poměrně důležitou etapu života nutnou k zaznamenání.

A u čeho jsem vlastně skončila? Vlastně nejspíš u svého pátečního úletu a jeho šťastného zakamuflování. To bych ale nesměla bejt husa co se s tím vychlubuje po internetu. Další školácká chyba malé nevěrnice. Zvlášť pokud můj blog má v historii i ten, který ho opravdu neměl číst. A pak že se maže jen kvůli pornu. Celkem překvapivě to dokázal nedávat najevo celé úterý, prý abych se zvládla soustředit na učení na test z autoškoly. Nakonec to nevydržel a prozradil mi to večer před oním testem, tentýž den. Poznala jsem že to ví ještě z jeho hlasu v mobilu. Varianty prozrazení Míšou nebo samotným druhým aktérem této aféry jsem poměrně rychle vyloučila. Ta blbá jsem já. Takže jsem si sypala popel na hlavu, bulela, zapalovala jedno cígo za druhým a vedla hlubokomyslné kecy o tom jak přijmu jakoukoli jeho absurdní paranoidní podmínku aby mě nenenáviděl a neopustil. Samozřejmě to nenastalo. Možná tomu trochu pomohla i Míša a její ex, které jsem měla tou dobou vidět a kteří když mě uviděli, mysleli minimálně že mi umřela máma, takže jsem nakonec byla utěšovaná já. Pak se nás rozhodli rozptýlit a donutili nás asistovat u jejich tréninkového řízení mojí Laguny. Zajeli jsme na mrtvou cestu u pole, oni se párkrát projeli, my dospěli do fáze kdy jsme se začali nekontrolovaně líbat, možná z hádky, možná ze zoufalství, možná na důkaz lásky, to je fuk. Prostě jako by se nic nestalo. A nic by se nedělo ani dál, jenže to by u nás na návštěvě nesměl být tou dobou ten šikmookej prezident a my se nesměli nacházet v údajném letištním prostoru. Naštěstí jsme si majáků policajtů všimli na dálku a Míša bez řidičáku stihla vylézt z místa řidiče. Pochopitelně nepředpokládali, ze by měl řídit nikdo jiný než bratříček, který ovšem stejně jako my ostatní nesmí, jelikož řidičák sice kdysi získal, ale opět o něj přišel. Takže po půlhodině blikání do očí způsobujícího epilepsii a halucinace nastoupil do policejního taxíku za doprovodu mého hysterčení ještě neuklidněných nervů o tom, kterak jsem mu zkazila život. Estráda. Dokouřily jsme i zbytky Míšiných cigaret a zmrzlé sháněly kohokoli s řidičákem kdo by dopravil Lagunu před můj dům. Milanovi jsem se ale neozvala, uražená že se neozývá on. Nikdy nekontaktuju chlapy co mě po sexu ignorují, nejsem husa. Uvažovala jsem o tom jen v souvislosti s případným zajištěním právníka, kterého má fakt špičkového, ale nakonec se to neukázalo být nutné. Cesta na níž jsme se nacházeli totiž nebyla součástí pozemní komunikace, čímž se na ni nevztahovala její pravidla. Pustili ho sice až v jednu ráno po sepsání detailního hlášení, ale bez postihu. A mě to jen utvrdilo o nutnosti získání řidičáku. Abych je všechny zachránila. A vyvolalo ještě větší paniku způsobenou důležitostí této zkoušky i neučením. Na to prostě už nebyl čas ani myšlenky.
Vynahradila jsem si to tedy ráno, kdy jsem se našprtala všech 600 otázek z učebnice, načež plynule přešla na značky, zdravovědu a křižovatky. V hlavě jsem měla přehlceno a nestíhala. Proto mě ani tak nepřekvapilo, když jsem na zkoušku dorazila na poslední chvíli a navíc bez peněženky. Tak nashle zejtra. Opět jsem se neučila, jelikož jsem jela ke své lásce a ujistila se že se mezi námi nic nezměnilo ani v posteli. Několikrát. A poté usnula a měla co dělat stíhat bazén. Věnovala jsem se tomu tedy aspoň po bazénu a to až do jedné ráno, což byla oběť, jelikož další termín byl v 7:15 na opačné straně Prahy, hodinu cesty. Ale jak to tak bývá, když mi o něco jde, vstanu napoprvý i v  těch pět. Nestíhala jsem ale kvůli babi, která mě doprovázela a nakonec i kvůli taxikáři, jehož objednala abychom přijely včas. Stejně to ale bylo zbytečné, jelikož se pro změnu nedostavil instruktor, bez něhož to bylo kdovíproč nemožné. Další odklad byl na 13:30. Do té doby jsme s babi šly na jídlo a zkoušely vyřídit daňové přiznání, abychom na finančáku zjistily že mí bývali zaměstnavatelé jsou ko*oti co mi dali špatný papíry.
Zkouška samotná byla ve stylu "Veni vidi vici". Přijdu, zkontroluju " iniciály" (nesnáším kreté*y kteří si je pletou s nacionálemi), pustila test a mačkala takovou rychlostí  že jsem se musela podívat kolem sebe jestli něco nedělám blbě, když jsem přibližně o polovinu otázek v předstihu před ostatními. Trochu jsem přemýslela jen u otázky 17 věnované dodatkovým tabulkám určujícím platnost značky nad tabulkou, jinak jsem ale končila po pěti minutách, deseti vteřinách a s pocitem dobře odvedené práce, jíž potvrdilo i 100%, objevících se na obrazovce. A to jsem onen počítač pokládala za prokletý, jelikož kluk přede mnou to na něm nedal. S pocitem triumfu dojdu výsledek dvojmo podčmárnout a mizím. Zbylé dny projezdím a připomínám instruktorovi nutnost naučit mě vcouvávat. Ukáže mi to dvakrát a nazdar, prej už to umím. To sotva.
Samozřejmě na tom dojedu. Jako by nestačilo že celou noc před zkouškou téměř nespím, byť mě páteční mírně chlastací akce po bazénu příjemně nabudí a zbaví potřeby chcípnout strachy. Bohužel se mi ale umřít nepodaří, takže po třech hodinách čekání a vykouření další krabky nastupuju na jízdu. Komisař působí jak kretén a ukáže se to pravdou. Prý si moc najíždím u zatáčení. Vynervuje mě a pětiminutové čekání na semafotech mi už jen dodá abych přehlídka semafor pro chodce s červenou a ty kok*ty iniciativně pustila. Tvářili se jako bych je poslala na smrt. Na přechodu se přitom předjíždět nesmí a za mnou ani nikdo nebyl, kdo by do mě mohl narazit. No a pak to zazdil touhou po mém couvání. A já byla v hajzlu. A nepomohlo mi že holka co jela po mně jela jak prase a zkoušku dělala napotřetí. Papa, řidičáku a legalito zase za měsíc. Ořvala jsem to a na ruce přibyla další čárka do deníčku křivd. Nejedla jsem a nešla makat. Nechtěla řídit ani nic jiného. Bylo mi i fuk že se mi přes týden neozval Milan, což mě jinak štvalo. Dokonce jsem i byla nadšená při zjištění že naflákal svou novou Audinu. Dle mého názoru mu to svým způsobem patřilo, protože jezdí jak prase. A protože mě ignoroval. Prostě karma. Vlastně karma dostihla nás všechny. Mě, potrestanou nezískáním vysněného řidičáku za nevěru. Milana nabořením auta za totéž. Martinova bratrance Davida, který mi vyhrožoval udáním na policajty i fyzickým násilím a pak se rozsekal na lyžích. Nakonec i samotného Martina tím procesem s řízením za obcházení zákona. Pro nás všechny si přijde. Vím to.
Druhý den mé depkaření nepřešlo, ale už jsem se na to nemohla vymlouvat a musela makat. Trochu mi to pomohlo, no. Nemyslela jsem na sebelítost ale na žrádlo. Začla jsem jíst. Přestala jsem brečet.
Pondělí jsem absolvovala ve zpřáteleném Mekáči na druhé straně Prahy kde jsem se nezastavila a bylo to tam obrovský a děsivý. Zážitek za všechny prachy. A ty ještě nepřišly, byť je vyčkávám velmi znepokojeně.
Úterý pak znamenalo zaspání exkurze. Vyřešila jsem to s lhostejností sobě vlastní a dovezla své lásce půlku krabičky cigaret aby chudák v pracovním procesu nechcípl. Pokecala jsem s ním o pauze a jela na Černý most do nákupáku podepsat na obchodním místě elektronicky vyplněnou smlouvu u mBank aby mi mohli připsat 600 bonus za založení. Bohužel ale až v průběhu následujících dvou měsíců, ale hodit se to bude. Šla jsem kolem kavárny v níž jsem byla s Milanem po koupi Laguny a chytla mě nostalgická nálada a rozhodla jsem se mu napsat kvůli tomu rozbitému světlu auta. Neodepsal a já se nas*ala tuplem. Do školy jsem dolezla na poslední chvíli na odpoledku a byla tam víceméně na nic, kromě testu z práva. Venku bylo krásně a já místo pořádného programu doma skoro usnula. Nakonec mě vytáhla ven Míša a její ex a dělali jsme krávoviny. Pořád bez získání kýžené smsky. Nakonec jsem udělala další ukřivděný krok a velmi odosobněným způsobem mu napsala něco ve smyslu že je mi u p*dele kdyz je tak bezcharakterni ale jde mi o to auto a že mu dam klidně prachy. Obratem mi volal a hustil mi do hlavy že při rozbití Audiny rozbil i sebe a leží se sádrami v nemocnici. A opět mě trochu oblboval aby mi bylo jasný že on to se mnou fakt nezabalil ale jen se sešly neočekávané skutečnosti. Jak jinak. Ne že by to mé ego nepotěšilo. Se mnou se po sexu nekončí.

Horší je že já už si další úlet dovolit nemůžu. Jinak máme konec a to já nechci. A vím že to bude moje láska číst (chvíli jsem měla v plánu napsat deníček na způsob dopisu jemu), takže můžu bejt otevřená. Ve chvíli, kdy jsem myslela že ho ztratím se mi rozprskl svět na prvočinitele. Ne, tohle není myslitelný. Je to prostě moje rodina, moje spřízněná duše, ten kdo mi rozumí, pomáhá, naslouchá. Navíc spolu máme auto a půjčku na něj. Takže nemyslitelny. Jenže dokážu zůstat věrná? Nejde už jen o stereotyp. Ten narušíme snadno jen co na to budou potřebné finance. Chcem na pouť, bowling, motokáry, výstavu Titanic, do restaurace, na Želivku, prostě oživení, zážitky, dojmy, utužení vztahu. Navíc já od dob druhé šance vnímám všechno intenzivněji, trochu jako na začátku. Míň to beru za samozřejmost. Ale stačí to? Problém je totiž v mém výkladu vztahů. Vím to dlouho, ještě než jsem začla randit. A upozorňuju na to všechny své chlapy. Žádný s tím nemá problém dokud na to nedojde. Dle mého mínění, zděděného po mámě, totiž láska a sex jsou dvě rozdílné a oddělitelné věci. Na první pohled to sice zní jako teorie kurvy bez svědomí, ale do určité míry by to měl připustit každý, kdo se o tom trochu zamyslí. Láska je totiž především psychickou záležitostí řízenou city vzniklými na základě chování a vlastností toho druhého. (Chtěly byste snad topmodela s chováním asociála pro dlouhodobý vztah? Čímž ovšem nepopírám že přítomnost fyzické přitažlivosti k partnerovi není potřebná, ale není rozhodující.) Oproti tomu sex je primárně fyzickou věcí ovlivňovanou hormony vyhodnocujícími objekt jako vhodný pro případné plození dalších generací. (Proto holky milují děvkaře.) Zcela zjevně tedy dvě věci ne tak nezbytně spolu související. A jelikož je láska věcí psychickou, porušením lásky musí být pouze zamilování do někoho jiného. Pokud zvládnete praktikovat jakékoli tělesné potěšení bez lásky, nevěra to v mém pojetí není. Takže jsem ani neměla výčitky že jsem to udělala a neumím si odůvodnit čím je to špatné udělat znovu. Můžu odpřísáhnout že ocitnout se v opačné pozici, vnímala bych to stejně. A teď mi řekněte, jak mám s takovýmhle myšlením vydržet zůstat věrná. No těžko, pokud to stojí pouze na zákazu. A na zákazu stát nejde, jak hlásá učebnice autoškoly. Ne že bych se nemínila snažit. Každopádně ale problém. No nezabily byste mě?