jak už to tak vypadá, nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo, bohužel, bohudík.
Zpět ale k té škole. V pondělí jsem tam dokonce dorazila včas, pravděpodobně díky naspaným hodinám během prázdnin a taky díky faktu, že jsem spala doma a tudíž mě nezdržoval bratříček. Vydržela jsem tam ovšem jen tři hodiny, poté mi volala babi ať jedem s bratrem vyzvednout mámu z nemocnice, takže pápá, školičko. Bohužel i pápá autíčko, protože jsme ho i přes snahu naši, gravitační, kdy jelo z kopce, čímž běžně startovalo a nakonec i přes snahu pomáhajících měšťáků nenastartovali. Prostě se vlivem mrazů vybila baterka a amen do výplaty. Ovšem ve chvíli, kdy nás zastavili jsem byla fakt na prášky. Byla jsem totiž zrovna za volantem a pilně v tý kose mačkala spojku aby šlo auto lépe tlačit a jak je známo, být bez řidičáku nachytaná fízly na silnici přináší pokutu a zákaz řízení. Naštěstí ale chápali situaci (nebo si ještě pamatovali jak mi ve třetí třídě nenašli ukradenej mobil :D) a neřešili proč jsem se honem cpala na spolujezdce ani jestli máme všechny doklady k našim osobám i autu. Prý ale letmo mrkli na technickou, ale tu máme platnou, byť už ne dlouho. Nakonec nezbylo než ho o stanici dál odtlačit na nejbližší parkovací místo a chvíli neúspěšně stopovat se snahou sehnat startovací kabely. Stopování by mi šlo, ale lidi byli buď neochotný nebo nevybavený. Prostě bída. Nakonec jsme tedy pro mámu dojeli busem a zpět taxíkem a auto ponechali svému osudu do druhého dne, kdy babi sehnala jakéhosi svého známého. Ten den jsem měla i autoškolu, která šla podobně děsivě, zvlášť díky silnému sněžení, ale z toho jsem se už vzpamatovala a dokonce bez nikotinu.
Ve středu jsem nešla do školy a to z prostého důvodu - vzbudila jsem se asi až v deset. Na mou obranu nutno dodat že jsem se vzbudila po otřesné noci, při níž mě maminka se svými polomrtvými ledvinami čtyřikrát vzbudila zvracením, projevy nelibosti nad svým stavem a svícením světla (s nástupem nemoci nesnáší tmu). Prostě se vyspat nedalo. Den jsem ale neproflákala, strávila jsem ho vyřizováním tuny papírů pro babi aby si mohla ke svému trapnému důchodu přilepšit dalšími příspěvky. Je totiž trochu absurdní že moje výplata, tedy de facto kapesný je leckdy větší než její důchod ze kterýho platí všechny ty kraviny pro celou rodinu. Znamenalo to tedy jezdit přes celou Prahu, čekat, vypisovat a dvakrát v jednom dni být kontrolovaná revizory, byť s platnou Opencard. To snad radši do školy. Co bych akorát zmínila je, že jsem se za takovouhle námahu odměnila novým mejkapem, řasenkou, tužkou na obočí a bělící pastou na zoubky. Doma jsem to ovšem hodila kamsi, kde to nemůžu najít. A taky jsem vyřešila svou urgentní pracovní situaci návštěvou McDonalds, kde jsem si požádala o svůj oblíbený jahodový shake a o dotazník pro přijetí do pracovního procesu. Protože co si budem povídat, každý student si něčím takovýmhle musí v životě projít, a je fuk jestli tady nebo v KFC, BurgerKingu, Fruitisimu, Starbucks nebo ještě jinde. Popis práce víceméně totožný, získání místa téměř stoprocentní, výdělek uspokojivý, dopravní dostupnost bezproblémová, individuální přístup zaručen. A já si nemůžu dovolit výpadek v příjmech hledáním ideálního místa, takže budu hledat během vydělávání. Třeba to přece jen tak zlý nebude.
O tom, že neumím být jediný den v klidu a nic nedělat svědčí čtvrtek. To jsem šla podat výpověď, shrábla před výplatou potřebnou zálohu za vrácený čip a doplnila z ní stav své beznikotinové elektronky. A pak, protože mě šíleně nudilo jen tak sedět doma a zírat do mobilu, jsem se dokopala opět navštívit fitko (kam už chodím průměrně tak jednou týdně aniž bych zatím zaplatila jedinou korunu) a to dokonce bez morální podpory a dokopání od mé Adele nebo někoho jiného. Musím říct že jsem byla dost nadšená a celkem mě to zviklalo pochybovat kam vlastně půjdu, protože výbava i využití byla na stejné, ne-li lepší úrovni než u toho prvního, cenově taky srovnatelné, nicméně bych to měla daleko blíž. Ale bez Adele. Ovšem možná s bratříkem, kterého tam dokopávám, ovšem nevěřím že se mi to zdaří a hlavně že mu to vydrží a bude ho to bavit. Sice mi rád dělá radost, ale založením je povaleč. Potřebuje to ale rozhodně spíš než vyzáblina Adele, byť rozhodně ne pro shazování kil, naopak. Nakonec mě odtamtud aspoň doprovodil, takže jsme pokecali a prošli se asi čtyři zastávky autobusu. Jako jednu ze spousty věcí zmínil své přijetí na onu pozici kde pokud vím bude dělat něco na způsob makléře za pětadvacet měsíčně, což navíc bude mít hned vedle mé školy a s přijatelnější pracovní dobou. Vzhledem k mým propočtům to vypadá velmi dobře, já budu mít při svých časových možnostech tak desítku a pokud on těch pětadvacet, bez problémů si našetříme na nějaké vymazlené moderní autíčko včetně průběžného placení našich radostí a potřeb. No prostě si budem žít na docela dobrý úrovni. Děkuju, Ježíšku.
V pátek tedy bratřík dal výpověď v současné firmě a obeznámil maminku s faktem že už nebude financovat její flákání doma a dokonce přišel i s revolučním a ekonomickým řešením, díky němuž máme opět krásně nabitou baterku do autíčka a nemusíme jezdit sockou. Já absolvovala svou děsivou autoškolu, v níž jsem občas získávala pocit že ta socka není zas tak blbej nápad. Musím na sebe prásknout, že mi mimo jiné auto chcíplo na přejezdu pro tramvaj, která navíc zrovna jela, takže nervy a trapas jak jisté hospodářské zvíře. Mimochodem, ještě se vrátím ke škole, dokonce mě tentokrát tak nenudila a neobtěžovala znakovka, možná proto, že jsem se při ní učila autoškolu. Jo, a posrala jsem test z frániny, takže o kráse mého vysvědčení pomalu začínám pochybovat, a to mimo jiné i proto, že mě třídní přistihla podvádět u písemky. Vážně nepříjemnej pocit. Ale zpět. Po autoškole jsem si dala sraz s bratříkem, který mi dělal doprovod na můj pohovor do Mekáče. Vlastně to byla spíš formalita, dorazila jsem, nějaký z mých budoucích kolegů mi zadara natočil velkou kolu light, protože pití máme zadara a pak jsem pokecala se šéfem, což byl fakt sympaťák a zjevně i on ze mně měl takový pocit. Svěřila jsem se mu se svými zkušenostmi z callcentra a on vypadal jako by tam makal taky, protože jsme si v tom ohledu celkem přizvukovali, já byla jako obvykle duchaplná... a pak si to ten kretén zkazil když mi oznámil že si musím sundat svý milovaný gelový nehty a dokonce ani nestačí je zkrátit. A nesmí být nalakované. Zatrhl mi i veškerou bižuterii a dlouho jsem s ním debatovala o svých elegantních naušnicích, kdy jsem ho upozornila že jsou z pravýho stříbra takže mi ty zakázaný kamínky rozhodně nespadnou do housky. Nakonec zůstaly povoleny, ale stejně mě naštval. Docela se divím, že se tam vůbec smím malovat. Tolik tedy k všeobecnému přesvědčení že ve fastfoodech makaj socky - nemakaj, jen tak mají povinnost vypadat protože makaj s potravinama. Smutné. Pak taky musím oběhat tunu doktorů a přinést všemožný potvrzení a pořídit si černý tenisky. Tolik k mé představě že si koupím i tenisky do fitka, protože na tohle bych s permanentkou do něj i do bazénu, platbou autoškoly, pokuty a dalších sraček fakt neměla. Což v reálu znamená že budu muset dál tahat své bílé, podepsané vlastní krví, takže celkem nevzhledné. Podle všeho ale nastoupím v pátek, což není zas tak špatná vyhlídka.
Žádné komentáře:
Okomentovat