9.3.2015 aneb hraniční

Ahojky,

tak tu na to už pěkně dlabu. Však vy taky. No, tohle jsem si napsat chtěla.

Ráno jsem nastrouhala do ovesky jablko a zjistila že je to zatraceně dobrý, daleko lepší než ho tam krájet a navíc to zachraňuje tekutou strukturu. Milé zjištění. Vstávala jsem jako při cestě do školy, akorát cestování bylo daleko pohodlnější. V metru vám nevnucují kafíčko, čajíček, kakao a časopisy a sluchátka a není tam ani signál, natož wifi zdarma. Kdyby jo, do školy se snad těším. Miluju Student Agency. Dělat tam tu jejich alternativu letušky (jak se to, probůh, jmenuje?!) by bylo úžasný, zvlášť pokud bysme se táhli i dál než jen do Plzně. Půl cesty jsem se fotila, z čehož vznikla současná profilovka, zbytek prohlídla časáky i Instagram. Písničky, pohoda, nadějné vyhlídky. Vylezla jsem z autobusu a nasadila pohrdající výraz namyšleného Pražáka navštěvujícího jiné než své město. Sdělení, že to tam vypadalo jak z minulý doby nebylo moc od věci. Jediný příjemný bylo pořízení platných jízdenek za osmnáct. Musela jsem si je vyfotit jako úkaz. Horší pak bylo je štípnout. To se ukázalo jako problém, ovšem svou neschopnost jsem opět zastírala znechucením z nepokrokového města. Nakonec se mi to jaksi povedlo. Jako obvykle jsme s babi nestíhaly, ale ordinace to nebrala, což mě mírně vyděsilo. Vyznat se v tom, co v Plzni označují za centrum mi nedělalo překvapivě potíže, takže když jsme po neúspěšném vyptávání na poliklinice byly poslány přes ulici do obchoďáku, další problémy už nebyly. Jasně, dle plzeňské logiky má zubař ordinaci v obchodním centru proti zdravotnickému zařízení. Musel vymejšlet nějakej inteligent. Ordinace nicméně působila chladně luxusním dojmem, typická kombinace světlý kůže a tmavých doplňků, lesklých stolečků a obrázků a váziček. Vyplnila jsem nějaký bláboly (jasně, určitě jsem těhotná) a ani na vteřinku si nepřipustila strach. Čeho se bát. Takže jsem do ordinace nakráčela krásně klidná, s vyhlídkou že za měsíc nanejvýš bude svět nádhernej jako já se svým předraženým úsměvem. S každou další drahou minutou konzultace mě tohle přesvědčení opouštělo. Doktor vypadal maximálně mile, ale nic to neměnilo na faktu, že na mě zíral jak na mimozemšťana a objekt věděcké expertýzy, již doplnil dokonce i cvakáním foťáku, aby mi nakonec řekl totéž co jsem věděla už od doby kdy jsem trochu myslela. Bez rovnátek to nepůjde. I kdyby to jaksi esteticky zarovnal, nemohla bych s tím kousat. To by zas takovej problém nebyl, protože až bych za tohle zaplatila, nezbylo by mi ani na suchej rohlík. Nebyl to ale pochopitelně jedinej problém a já tý jeho lékařský důležitosti nerozumněla, ale když vám odmítne ve vašem zájmu kšeft soukromej doktor, musí to fakt bejt něco. Pokud se na tom dá hledat něco optimistickýho, tak leda zjištění že mi bude stačit poloviční čas. Pak se k němu vrátím a teprve bude schopnej mě připravit o další tisíce. Ale vědomí, že budu maturovat se zadrátovanou pusou moc netěšilo. Popravdě jsem celkem vyšilovala, takže jsme co nejrychleji vypadly a ani si neřekly o omluvenku. Prý mi pošle doporučení na nějaký svý známý v Praze. Paráda. Pochopitelně jsem okamžitě vykoupila oddělení sladkostí v Bille. Oříšky v čokoládě, dokud mi je dráty nebudou zakazovat. Vážně krásný. Od hysteráku mě neuklidnil ani nikotin a byla jsem fakt ráda když jsem seděla ve zpátečním autobuse. Mimochodem, kafe tam vařej hnusný. Doma jsem byla kolem poledne a měla dvě hodiny se vyvztekat, uklidnit a přemalovat abych mohla zazářit na přijímacím řízení do toho novýho callcentra.



Když jsem tam mířila, říkala jsem si, že když dokážu tohle, zvládnu cokoli. Zřejmě ano. Cesta tam bude skvělá, čtvrt hodiny metrem a pak hned u zastávky. Kdykoli jdu okolo, vidím před budovou davy kuřáků. Evidentně se mi tam bude líbit. Vevnitř se mi už tak nelíbilo. Jsem zvyklá na svou malou, pěknou, domácí firmu kde si téměř tykám s vedením a kam půjdu zítra. Tohle byl moderní barák velkej jak kráva s podepisováním na recepci a čipy u každejch dveří. Lidi, který potřebujou k životu čipy zřejmě neměli žádný starosti. Součástí budovy byly i další společnosti, jedna z nich vydávala časopisy, na který se budeme ptát. Sedělo nás tam pět a já opět nejmladší. Když jsme se se značným zpožděním konečně dočkali supervizorky, ukázalo se že to nejhorší jsem měla za sebou. Celou dobu jsem byla na nervy, jelikož s sebou měli všichni desky se životopisem, který já neměla, jelikož ho nikdo nepožadoval a já ho posílala mailem. Nakonec ho ale nechtěli ani po ostatních. Samotná práce bude pohodička. Pětiminutový dotazníky jsou pro mě hraní. Však jsem se taky pochlubila s dosavadními zkušenostmi a i supervizorka žasla jak se mnou mohl být někdo ochotný mluvit hodinu. Nedozvěděla jsem se nic novýho, systém volání bude stejnej jako u nás. Většinu času mlela něco o hodinový úspěšnosti a osobním ohodnocení, což byla celkem zajímavá část. Prověřovací část zahrnovala vyplnění papíru s věcmi který jsem znala, otázky typu co řeknu pokud přeslechnu odpověď nebo adresu. By nenapadlo blbýho. Byla by celkem sranda kdybych se tu takhle vytahovala a pak mě nevzali, ale nevypadalo to tak. Ale přesně to budu vědět zítra, kdy zavolají.



Doma jsem usnula se spokojeným vědomím že dokážu nemožné. Prostě to špatný vytěsním na nejnutnější dobu abych dokázala fungovat jak se po mně žádá. Večer se ukázalo, že těžký věci dokážu, ale pak se seknu u pitomostí typu starý deníčky. Popadla mě kombinace nostalgie a domněnky že jsem supermanka a pustila si písničky mé maminky. Ano, ty které zpívá blondákův otec. Nakoplo mě zjištění že se z jejich poslechu nehroutím a postoupila v sebetrýznící terapii šokem k videu z oné hospody. Pochopitelně z jiného data a bez přítomnosti blond kreténa. Přesto jsem ho musela asi po půl minutě zastavit, jelikož jsem před očima neměla video, ale obraz toho večera, přesný do posledního detailu. Ale i to jsem nakonec dokoukala a jelikož jsem se pořád netopila v sebelítosti a uražené ješitnosti, přešla jsem k nejhorší části osobní zkoušky odvahy a přečetla si svůj deníček z onoho dne. Možná tomu pomohl i nikotin, ale ani teď jsem se nerozeřvala. Jen už pochopila že nejsem nezničitelná. A pěkně dlouho koukala do blba. Bez zblázněnýho úsměvu. Nejtěžší na tom bylo číst tu svoji spokojenost. Měla jsem naprosto dokonalej život a nebylo to zas  tak dávno. Měla jsem kamarádku, jistotu milované práce, kluka kterej mě miloval i kluka kterej mě fascinoval a byl mi výzvou. Možná jsem ale zírala moc vysoko. Ne proto, že by byl tak dobrej, ale tak protřelej. Na to neměla ani moje tehdejší osobnost samolibé milovnice výzev flirtující na potkání. A už vůbec ne její současná zlomená verze. Jestli se k tomuhle článku dostanou nepovolané a nepovolené oči, zcoknu se vzteky. Tohle nikdo vědět nemá. A už vůbec ne Ona. Zase mi napsala, opět v podobnou hodinu jako posledně. Ale to si počká, děvenka. Práci kvůli ní rušit nebudu.