Dvoutýdenní shrnutí aneb problémová

Ahojky,

tak už jsem téměř nevěřila že se sem vrátím, po své historicky nejdelší neblogovací pauze kdy jsem sem maximálně hodila po maximálním naléhání kapitolu. I teď se do blogování musím nutit a vlastně pro mě nemá smysl, protože na svém hromadném chatu, který se svými spřátlenými slečnami vedu píšu a řeším totéž co v deníčkách. Protože je ale na frontě internetových útoků už skoro dva měsíce pokoj, osmělila jsem a přivítejte mě, snad ne jen dočasně, zas mezi veřejnými. Už nemám důvod se schovávat. Staré a škodlivé vazby a vztahy jsou zničeny a s všemi podezřelými už naštěstí nemám nic společnýho. A že to je jen dobře. I tak mám jako obvykle problémů nad hlavu.
Nevím, čím začít. Co jsem dělala posledních asi jedenáct dní dělících mě od posledního deníčku, tedy reálně psaného článku fakt netuším. Takže zmíním jen pár nejdůležitějších bodů, jako obvykle rozdělených do tématických odstavců.

Psaní
Tady je třeba rozdělit na psaní mého osobního a skupinového projektu, tedy jak říkám na Melanii a Alexe. Melanie, tedy dcera mé milované slečny Waissové pokračuje poněkud zoufale, na psaní nemám moc času a ještě méně myšlenek, byť mám jakousi osnovu jak pokračovat. Za tu uplynulou dobu jsem se tomu věnovala asi dvakrát, třikrát maximálně. Nikterak nepomohlo ani že jsem dala přečíst kapitolu své perfekcionistické mamince, kritičce a porotkyni jistého literárního serveru která nejenže má na češtinu a stylistiku cit a talent, ale i dostatečný výcvik a znalosti pravidel. A ty já neznám, prostě píšu intuitivně aby to bylo čtivé, ztotožnitelné a mělo to pointu, originalitu, šokující i šťastné momenty, prostě dojem příběhu. A pak mi do toho vtrhne ona se svými pravidly. Přibližně den jsem z toho byla frustrovaná, ale naštěstí mě donutily psát moje holky.
Čímž se dostávám ke druhé části tohohle tématu a to je skupinový projekt který si označuju coby Alexe, podle názvu blogu i postavy kolem níž se všechno točí, byť sama nenapsala a ani nemíní napsat jedinou řádku. Aneb když v úvodu zmíníte na konci pohřešování spolužáka onoho jména a nakonec se na tom postaví celý příběh. Trochu mi to připomíná Pretty little liars a Alex je pochopitelně Alison DiLaurentisová. Všichni ho znají, všichni ho postrádají a hledají, všichni ho milují, všichni s ním něco měli a všichni ho viděli, ačkoli je tajemný jak hrad v Karpatech, jak se říká. Je to vážně zábava. Já osobně tam nepíšu pod svým jménem, což je pozůstatek z anonymních dob, kdy jsem nechtěla aby mi i na tenhle blog vlítl anonym a kazil nám radost z psaní a spolupráce. Ale už jen fakt že vinou tohohle projektu zanedbávám vlastní psaní znamená že to musí být sakra dobrý. Upřímně řečeno především to dělání si naschválů a provokací, na němž úspěšné psaní na pokračování stojí Pokud se chce někdo přidat nebo číst, můžu mluvit za nás všechny že by to bylo potěšující.



Práce
V tomhle ohledu s nedá říct ani tolik jako k tématu Melanie Kleinové. Většinu měsíce jsou zrušené směny,čímž mám za celý únor vyděláno asi čtyři sta korun, což je mírně řečeno zoufalé. Jsem z toho na prášky a dokonce se poohlížím po jiné práci, ale poněkud mě děsí fakt, že mám v té současné podepsané růžové prohlášení, takže pokud se nepletu, v jakékoli jiné práci bych musela danit, což se mi fakt nechce, takže počítám dny do jarních prázdnin kdy je slíbeno obnovení směn. Fakt, že tam strávím celé prázdniny na minimálně osmihodinovkách je neméně zoufalý, byť mě to baví, ale je to nutnost. Rychlost mého utrácení peněz je podobná rychlosti světla a vzhledem k plánu nechat si předělat zoubky, což mě čeká v březnu, jich budu potřebovat opravdu dost. Výplata za leden ale naštěstí přišla, aspoň něco v naší práci funguje. Paradoxní je, že navzdory rušení směn probíhají nábory nových tazatelů. Jednou z nich je i moje spolužačka, jedna z mých nejoblíbenějších.



Škola
Aneb pokračování předchozího odstavce. Od doby kdy jsem i ji (stejně jako v lednu své dvě slečny  blogerky) zasvětila do tajemství úspěšného přijetí jsme víceméně kamarádky a víc se se mnou baví i její kámošky. Ne že by mi tedy předešlá situace ve škole vadila, byla jsem zvyklá že naše třída je plná exotů s nimiž si nemám co říct, ale nestěžuju si, naopak. Koneckonců, už nejsem uťáplá nána co by se bála promluvit, takže spolužáctvo s překvapením zjišťuje že umím být i zábavná. Proč se nepochválit. Za zmínku stojí i pondělní doklasifikace z těláku. Stejně jako koncem srpna jsem zjistila že nic nespojuje studenty tolik jako společný nepřítel a smutný osud. Jakože je opravdu smutné trávit ve škole a navíc tělákem další dvě hodiny odpoledne navíc. Jakože je opravdu smutné do čtyř ráno přepisovat referát který mi jako obvykle napsala maminka, ale který učitel jako součást trestu vyžaduje psaný rukou. Pomalu se divím že ne vlastní krví ale pouhou propiskou. Jediná výhoda byla že jsem se na tenhle předmět nemusela učit ani ten jediný den předem jak tomu bylo v létě u angliny a dějáku (dějepisářku nezdravím dodnes). Ačkoli myslím, že šprtání pravidel je tisíckrát lepší než volejbal a basket. Z těch mě ale naštěstí omlouval můj roztomilý papír prohlašující mě dyspraktičkou. Pro shrnutí to znamená antitalent k činnostem vyžadujícím zručnost, technické myšlení a koordinaci pohybů. Dřív jsem se z toho hroutila s dojmem že jsem špatná, ale když jsem díky tomu mohla sedět na lavičce, hrát si s mobilem a sledovat více či méně úspěšné či směšné výkony studentů prvního až čtvrtého ročníku kluky nevyjímaje, vychvalovala jsem si tenhle fakt až do nebes. Zbytek disciplín se mi ale nevyhnul, takže jsem i já musela předvádět svůj um a říkala si jestli by nebylo jednodušší dostaveníčko s učitelem. Jakože jeden z tělocvikářů který tam byl fakt stál nejen za pohled. Bohužel nás ale neučí. Kecala jsem i s lidmi s nimiž bych nikdy nevěřila že můžu mít něco společného, seděla na žíněnce a hodnotila výkony ostatních a vzájemně se s ostatními ujišťovala že to bude v pohodě. Zřejmě si z doklasifikací udělám nový koníček. Koneckonců, když jsem to měla z krku, připustila jsem že radši zabiju dvě hodiny odpoledne na doklasifikaci než se celé pololetí otravovat na těláku. Už mě čeká jen čeština, která bohužel bude vyžadovat více přípravy. Nicméně češtinářku mám ráda, od doby co byla asi měsíc nemocná a odpadaly nám díky ní hodiny, což bylo příjemné hlavně ve čtvrtek, kdy jsme začínali dvouhodinovkou s ní a tudíž do školy šli až na desátou. Ne tedy že by to znamenalo že bych chodila včas, naopak. Ale to už asi nikoho ani nepřekvapuje. Radši začínám mít i naši příšernou angličtinářku, z jejíchž posledních asi tří hodin jsem neměla potřebu zvracet a podřezat si žíly (což jsem neudělala už asi půl roku). Souviselo to především s faktem, že jednu z těch tří hodin jsme zdobili společenskou místnost pro dnešní příjezd zahraniční školy která u nás měla koncert s anglickou diskuzí. Příjemně zabité dvě hodiny. Na úvod je přivítal náš školní sbor a mě zbytek času hanba fackovala že jsem tam v prváku chodila. Kvalita jejich a našeho představení byla pochopitelně nesrovnatelná. A měli pěkný kluky.



Vztahy
Jedním slovem katastrofa. Ale jedno slovo bohužel stačit nebude, takže už úplně vidím jak mé nejmilejší tenhle odstavec znechuceně přeskakují, jelikož na téma mých vztahů už přečetly kilometry chatů. A jako obvykle za všechno může práce. Že vám to nedává logiku? Nic novýho. Jednak není logická sama Andee, jednak to vysvětlím.
Tak především, chodit do práce, vídám se tam s eM., svým nejoficiálnějším. Stále jsme tedy kamarádi s výhodami a spíš už se dá říct jen kamarádi, protože za tenhle měsíc jsme se viděli  jen jednou na hodinu cestou ze školy. Téměř nic moc jsme si neřekli (snad kromě faktu že měl možnost mě podvést a na rozdíl ode mně to odmítl) protože jsme se většinu času líbali a když ne, byla jsem na něm přilepená, podléhající dlouhodobému nedostatku fyzického kontaktu. Pak jsme to s blogerkami náležitě rozebraly v chatu, takže se k tomu moc vracet nebudu, ale chvíle bez něj jakožto mého nejjistějšího kluka byly nudný. Přišla jsem si nežádaná a dokonce asi na vteřinu uvažovala jestli by nebylo lepší si potřebu líbání pojistit oficiálním vztahem. Takový rozdíl by to koneckonců nebyl, zvlášť s eM. ne, protože by jsme se furt chovali jako kámoši, jen bych na něj měla neupíratelný nárok. Spát s ním stejně v dohledný době neplánuju, byť jen z toho důvodu že není kde, takže se to odkládá na zázrak nebo jaro. Frustrující. Ale aspoň bych nemusela trávit Valentýna v depce. Ne že by mi chyběl vztah, ale štval mě ten paradox kdy já, která si na kluky v uplynulém čtvrtroce nemohla stěžovat a dokonce jí bylo záviděno, byla sama doma stejně jako loni kdy jsem byla nepolíbená slušňačka. Navíc jsem snad poslední kdo neviděl Odstíny, jelikož ten pitomec, kterej mi je slíbil už v prosinci, když jsme šli na Hunger games, má zaracha. Reference na ně se ale dělí na ty které je milují a nenávidí. Tím spíš by mě ale zajímaly.
Práce může i za to že nevídám K., ale na to jsem si za celou dobu ani nevzpomněla, od doby kdy jsem si ujasnila že tyhle sympatie pramenily jen z mého podvědomého postrádání otce. Ale může především za fakt, že neskutečně postrádám blonďáka. Je to sice už víc než měsíc co jsem se s ním téměř vyspala na záchodech hospody kde jsme slavili narozeniny jeho otce, ale mě pořád nepustila ublíženost že na mě od té doby kašle. Dokonce pořád vymýšlím více či méně geniální nápady jak se s ním setkat. Vlastně jsem ve stejné situaci jako v létě kvůli P., akorát ji neoznačuji zamilovaností ale posedlostí. Milovat přece neumím, ne? A přesto se tak až znepokojivě často chovám. Tentokrát ale se situací neotravuji svou nejdražší, nýbrž své chudáky blogerky které určitě při spatření každého světlovlasého kluka musí chytat vyrážku. Jsem dokonce i u zoufalostí typu pouštění písniček jeho otce, nespadajích do mého vkusu a žárlení na každou holku jíž jeho syn likne fotku. V tomhle vede moje bývalá spolužačka která s ním chodí na školu. Moje sny jsou jedna velká katastrofa a v četnosti dokonce překonávají letní situaci. Jsou téměř pravidlem. A bohužel se neplní. To se děje jen v tom románu který píšu. Prostě jsem na prášky, žiju, dýchám i jednám jen ve jménu toho světlovlasého děvkaře a na nic jiného nemyslím. Abych ale konečně vysvětlila proč z téhle posedlosti viním mé zaměstnání. Mám přebytek času a naprosto netuším co s ním. Neznamená to, že bych se nudila, znamená to že mám čas přemýšlet a jelikož nemám zřejmě reálné problémy, musím si je ve své mysli vytvářet. Mé myšlenky jsou moje zhouba. Byla to totiž právě práce, která mě vyléčila z P.. Prostě jsem šest hodin seděla na zadku u kompu, prováděla stále tentýž úkon dokola, tedy vytáčela čísla a mlela tytéž formulace do zblbnutí, tak dlouho až mi to totálně vymazalo soukromé myšlení a osobní život. Dalo by se to pokládat za zápor, ale pomáhalo to. Soustředila jsem se jen na práci, upnula se k ní a nevnímala jak utíká čas, plynou týdny a milosrdně zacelují ránu v srdci i na egu. Jakože ty druhé mívají bohužel horší následky. Z minulého zklamání jsem si odnesla neschopnost milovat a být ve vztahu; co to bude tentokrát? Minulá situace mi do mysli vtiskla myšlenku že dokud nebudu dokonalá, nic pěkného si nezasloužím. Tahle ze mně pravděpodobně udělá couru.
Poslední odstavec využiju k pochlubení výzvou, jíž jsme si s holkama na chatu stanovily, dávající nám za úkol každý den flirtovat s jakýmkoli klukem. Zřejmě to bude první výzva již splním až do konce. Rozhodně zábavnější než dělat do zblbnutí dvě stovky sed-lehů. A taky k zmínění dnešního večera, kdy se mi zničehonic ozval onen fotbalista s číslem jedenáct který má taky do bruneta daleko a líbí se mi od srpna kdy se k týmu přidal. Nijak jsem to nechápala, jelikož si mě nikdy nevšímal a navíc od doby kdy pracuju téměř nechodím na tréninky ani zápasy. Teď bych sice čas měla, ale má drahá kamarádka si zmrzačila nohu a sama bych tam nešla ani za milion. Nic moc jsme si ale neřekli a podezírám svou nejdražší že mu to dala příkazem aby mi zlepšila depresivně sebelítostnou náladu. Ona se s ním totiž trochu baví. Podezírám ji že zná úplně každýho, když vyfízlovala jméno blonďáka, první co řekla bylo že zná dvě jeho spolužačky. Svět je až trapně propojený.



Hubnutí
Taky notně probírané téma na chatu. O čem jiném koneckonců dokáže debatovat banda náctiletých blogerek které každá aspoň někdy absolvovaly dietářskou fázi a spojuje je hnaní se za zdravým životním stylem. Já se za ním honím každý čtvrtek v bazénu, v němž jsem se svými výkony dostala na loňskou úroveň. Rovněž jsem obnovila cvičení všech možných výzev, což v tom novém skupinovém pojetí daleko víc motivuje a o něco málo zvyšuje pravděpodobnost že to vydržím dýl než do poloviny. Ke změně svého těla mě koneckonců pohání i fanatická závislost na Instagramu a sledování thinspa a klasicky i můj nešťastný vztah k blonďákovi a ona již zmiňovaná víra že jinak než dokonalá si vysněného kluka nezasloužím. Něčím se koneckonců musím zaměstnat než se vrátím do práce. Mé slečny už musí být na mrtvici z mého nadávání na množství tuku v mlíku a další koniny. Přesto tahle chvályhodná snaha nemá žádaný efekt. Za pravděpodobného viníka považuji stánkaře u metra prodávajícího bonbony od Lindtu s nepochopitelnou slevou, jimiž jsem si v (peněžence i tělu) rozumném množství zvykla zpříjemňovat cestu ze školy. Kromě toho i osamělému Valentýnu a celkově své vztahové depresi kdy se mi střídají fáze kdy bych si vycvičila duši z těla a sežrala lednici i s dvířky. A jistý podíl na tom bude mít i burákové máslo, kterému se podařilo jaksi nepochopitelně zmizet během tří dnů. Ne že by to nebylo pochopitelné, ale to na výsledku nic nemění. Uvažování jestli se mi zadek do kalhot nevejde kvůli cvičení dřepů nebo žraní čokolády není moc příjemné. Měla bych se sebou už sakra něco dělat.



A měla bych už mazat chrápat, takže žijte blaze a zdravím všechny anonymy ;-)