28.1.-4.2.2015 aneb týdenní

Ahojky,

tak jsem nepsala deníček asi týden... což ale neznamená že by vás čekala litánie, a pokud tak jen věcí které víte, čímž vám je vlastně jen zopakuju a shrnu... smysl psaní deníčků už se tu pomalu vytrácí...

Takže se vrátím k minulé středě kterou jsem měla psát naposled... ale nepsala protože nevím proč, nejspíš protože jsem těžce onemocněla zákeřnou chorobou jménem rýmička. Ale co bylo v práci si pochopitelně pamatuju, nejsem jako mé drahé blogerky které o ní nedokáží napsat ani slovíčko, protože buď zrušily blog (styď se M.) nebo si stěžují na bolest toho či onoho (jo, budu tu rýpat do všech, Hann) xD No, nebojte, budu vám to tu evidovat aspoň já. Z deníčků se stává asi estráda plná narážek které nebudou ty chudáci co mě nemají na facebooku (ale klidně si mě přidejte) chápat xD Jako koneckonců z naší skupinové diskuze, původně sloužící pro spisovatelské účely projektu na pokračování který jsem konečně k velké radosti rozjela. Jak jsme přišly na ten název se neptejte a padejte všechny na stránku kdejekurvaalex.blogspot.cz ;-) (Ostatním autorkám doporučuji taky propagovat na blogu, pokud si to nemíníme psát jen pro sebe.)
Ale k té středeční práci. M. mě donutila jít do místnosti jíž říkáme školící, tedy do té malé vedlejší kde se obvykle školí (o čem mluvím víme zřejmě jen my tři) a já tudíž nepřišla do kontaktu s K., ale bylo mi to úplně fuk od chvíle co jsem si ujasnila že náklonnost k němu byla jen projevem postrádání otce. Zřejmě s ním budu jen kámošit. No care. Ve školící místnosti koneckonců seděl muž o němž jsem M. prohlásila že vypadá jako P. za patnáct let. Pěknej, furt jsem po něm čuměla. M. ze mě nejspíš zešílí, furt zírám po nějakém chlapovi xD Jinak si toho už moc nepamatuju, akorát že jsem furt smrkala a musela si tudíž přepatlávat nos mejkapem a že došel cukr a my cucaly hořký kafe a nadávaly. Volala jsem banky a elektřinu a hovorů udělala dvacet sedm a třičtvrtě. Jinými slovy tedy netuším. Odešly jsme už v sedm, protože byly pořád problémy se systémem. Následující dny byly směny zrušený, což mi zasáhlo do plánu, jelikož byl konec měsíce a já tudíž byla s pracovním úsilím na maximu ve snaze nahnat hodiny a tudíž peníze. Z téhle výplaty totiž budu předělávat zoubky, což je finančně náročná zábava. A to je pak člověku fuk že mu rýma teče proudem a do školy by nešel ani za milion. Leda za něj. Ano, jsem workoholička.



Čtvrtek jsem víceméně prospala a byla pořád přemlouvána mou nejdražší kamarádkou abych šla v pátek do práce, než jsme zjistily že to nejde. Má nejdražší totiž od doby co je nezadaná najednou má čas makat. Já vždycky říkala že se fláká kvůli svýmu (teď už bývalýmu) klukovi. A že ten se ukázal jako idiot, jelikož začal okamžitě po rozchodu balit tu mrňavou patnáctiletou tuctovku s pochcanou slámou místo vlasů (T.) se kterou chodil i P.. S mou nejdražší jsme tedy pomlouvaly celé hodiny kluky i T. a já doteď nechápu co na tom dítěti viděj ty nejhezčí kluci z party. Ale lidský vkus já obecně moc nechápu. Zvlášť pokud někdo nechce mě. Což mi připomíná že ta coura N. která mi kdysi vlezla na minulý blog a randila s P. v době kdy jsem ho milovala už zas balí dalšího kluka co chci. Konkrétně toho fotbalistu s číslem 11. Na fotbal jdeme s mou nejmilejší v sobotu, zase začala sezóna, tak budu vyprávět :-)



O víkendu jsem začala koukat na všechny seriály, takže dohnala dva díly Pretty little liars, Vampire diaries i The Originals. Jindy bych si takový luxus nemohla dovolit. Byla to krásná pohoda a dokonce jsem ani neměla potřebu u toho vyžrat lednici, jak jsem u seriálů mívala. Možná to bylo tím, že v ní nic nebylo a na nákup jsem musela až v pondělí. Zjistila jsem ale že mám nepřekonatelnou potřebu čokolády. Rodinka to označila příznakem zhroucení kdy potřebuju energii z toho neustálého pracování a nespaní. Já to přisuzovala hormonům, ale možná to bylo od obojího trochu. Každopádně to byly naprosto neovladatelné stavy kdy jsem byla bez sladkého nepříčetná a ospalá. A kromě čokolády furt měla chuť na kakao, což byl nakonec nejmenší prohřešek. Někdo nějaký trik co na to platí? Teď to už nicméně naštěstí přešlo.
O víkendu se rovněž ozval ten herec s kterým jsem tehdy dělala hovor v práci a pak si vzala jeho číslo. Přidala si ho na facebooku a šokem málem padla když zjistila v jakém typu filmů hraje. Všichni mí děvkaři které znám mu můžou závidět, on za svou zábavu dostává dooost dobrý prachy xD Byla jsem z toho dost mimo, ale to mi nezabránilo se s tím "pochlubit" skoro každýmu a na jeho filmovou tvorbu se podívat. Nepochopíte. V samotném ději nebylo nic neobvyklého, ale i tak bylo divný na to koukat když jsem dotyčného znala. O jeho vybavenosti a výkonu se nicméně nebudu zmiňovat. A je snad jasné že s ním nikdy nebudu nic mít a dokonce ho nemíním ani vidět naživo. Už takhle maminka prohlašuje že do týdne budu unesená a prodaná do zahraničí. Poučení? Nezáviďte mi hlas kokety, chytaj se na něj jenom podobně neslušný bytosti.
V pondělí a úterý jsem ještě byla doma, byť mi už téměř nic nebylo. Byly to fajn dny kdy jsem se dokonce nudila natolik že jsem si vyzdobila a vyfotila ovesnou kaši a s velkým množstvím liků ji šoupla na Instagram. Jen škoda že nebylo otevřeno v práci. Kam se mi mimochodem hlásí jedna ze spolužaček a taky mě otravovala s radami. Mám ji celkem ráda, snad nejvíc ze třídy, ale i tak z toho moc nadšená nejsem, zvlášť pokud budu chtít makat nemocná. Většinu dne jsem prokecala se svými blogerkami kterým jsem založila onu hromadnou diskuzi kde se řešilo všechno jen ne psaní. A to nejen to společné, ale ani to moje. Občas jsem z toho padala smíchy pod stůl, největší ohlasy měly pochopitelně hovory na téma vztahů kterékoli z nás a domlouvalo se i jakési setkání, netuším nakolik vážně.



Určitě bych toho napsala víc, ale buď už to víte nebo už to nevím já, takže přejdu ke dnešku, ten si pamatuju dobře. Už se vám někdy stalo že snídáte těstoviny se špenátem? Zbyly od včerejší večeře xD Škola byla fajn, tedy až na zjištění že mám kromě češtiny doklásko i z těláku a tím pádem zabitý příští pondělí odpoledne. Takhle moc nevydělám... ještě že budou jarní prázdniny. Ty mám totiž na přelomu února a března. Konečně jsem dostala vysvědčení a nebýt angliny která ho mršila protože je učitelka kráva by bylo celkem pěkný, skoro až nejlepší za mé školní roky, zvlášť vzhledem k faktu že jsem většinu pololetí strávila místo učení v práci. Kromě toho mi dala třídní i nějakej pošahanej papír o pravidlech omlouvání, kdy mi zrušila padesát hodin od rodičů protože jsem jich měla minulé pololetí přes sto padesát. Pohádala jsem se s ní, protože za antibiotika v září nemůžu a zbytek pololetí jsem chodila poctivě. Nebylo to nic platný a já tudíž byla nepříčetná a náladu mi nevylepšila ani suplovaná fránina kdy jsem si četla Nástroje smrti se sluchátky v uších a mou nejnovější hudební oblíbenkyní. Písnička je sice několik let stará, ale já neposlouchám nic jinýho. Ano, je to ta co mám nahoře. Totéž jsem dělala i během těláku, kde jsem po vážné nemoci necvičila a vyhnula se tím nenáviděnému volejbalu. Tedy tu půlku hodiny co jsem si nefotila selfíčka. Aneb když má Andee mobil s předním foťákem a je z toho úplně paf. Jindy taková slepice nebývám, nebojte.



Po škole začalo zařizování. Respektive courání. Do práce jsem totiž byla líná jít, jakkoli je to u mě neobvyklé. Vyřídila jsem tedy rodince mé potvrzení o studiu na téhle dementní instituci, které nevímproč vyžadovaly, skočila do lékárny pro další balení tabletek na kozy, jelikož ty současný už dožírám. Efekt není nijak velký, ale všimla jsem si ho. Jinak bych koneckonců takovej majlant znova nevyhodila. Poté jsem byla poslána líné mamince do trafiky a už už mínila zamířit domů, když mi v půlce cesty metrem totálně šiblo a já vystoupila u toho gymplu kam chodívám do bazénu. Aneb když je Andee tak nemocná že musí být omluvena z těláku a pak vyhodí třináct stovek za plavání. Zjistila jsem že úterý které jsem měla v plánu není možné takže jsem vztekle souhlasila se čtvrtkem a zazdila si tím další den kdy jsem chodila do práce. Byla to ale nejmenší oběť, jelikož ve čtvrtek mám odpoledku a tudíž jsem v práci pět hodin místo šesti. Zítra nicméně jdu do obojího protože nám odpadla jak první a druhá tak i sedmá hodina, takže mi to časově vyjde a jiný den koneckonců do práce nemůžu, k mému vzteku zrušili víkendové směny. Pokud se tedy neozvu, utopila jsem se a kapitoly Waissové vám bude zveřejňovat maminka. Svou výplatu neodkážu nikomu, protože s ní zaplatím pohřeb xP



To by ale ještě nebylo to nejhorší. A že je dost špatný když během jednoho dne utratím dva tisíce. Pak mi totiž šiblo podruhé a podstatně hůř a já se rozhodla rozjet do XXXLutzu kde má praxi blonďák. Protože  ho nejspíš miluju. Teda chci, milovat neumím. O to víc mě to ale drží nezávisle na maminčiných domluvách ať jí před jeho otcem nedělám ostudu že budu za synem dolejzat. Já jsem nicméně slepice, takže mi nedělalo problém čekat půl hodiny na autobus, který jsem nejdřív musela sto let hledat. Respektive jsem opět hledala opačným směrem a až poté zjistila že byla zastávka hned vedle metra. No, aspoň jsem se prošla. Ne že bych tedy procházku nezazdila makovým šátečkem z pekárny. Objevit po vylezení z autobusu onu prodejnu nebyl problém, "ty s tou červenou židlí" jsou nepřehlídnutelný i pro můj orientační smysl. Pak už byl akorát problém když jsem se cpala do východových dveří a bloudila po celé prodejně nábytku než jsem se zeptala pokladníka s dredy který mě opět celkem jednoduchým způsobem poslal nikoli do háje ale do prvního patra kde byla ona restaurace. Takže blonďák skutečně neroznáší pití mezi matracemi, nýbrž v celkem luxusním prostředí. On tam ale nebyl, buď proto že neměl tenhle týden praxi nebo proto že už bylo moc pozdě. Mívá ji totiž v době školy. Stejně jsem ho ale vidět nechtěla. Stejně jsem ale každou chvíli věřila že ho potkám a byla z toho trapně na nervy a dokonce měla v hlavě scénář rozhovoru. Když jsem si to tam prohlídla, zjistila jsem že na mě musí všichni zírat jak na idiota a tudíž šla na záchody aby mělo mé bloudění smysl a na důkaz své demence si tam udělala fotku. Pak jsem zase jela domů, podobně příšerným způsobem.  A vzhledem k tomu že měl eM. narozeniny mu napsala, ale ten idiot na mě nejspíš dlabe, nezávisle na zvrhlém víkendovém dvouhodinovém nočním chatu. Neopovažujte se mi ještě někdo vykládat že mě miluje. Takhle mám akorát zbytečnej pocit viny. Na Odstíny půjdu do kina nejspíš se svou nejdražší kamarádkou. Obě nezadané a obě spokojené. Hlavně že mi všechny závidíte. Klidně si to s váma vyměním.