12-14.12.2014 aneb románová

Ahojky,

tak jsem sice tvrdila že mám nudně jednotvárnej život, ale Andie řekla že nemám takže to musím bud dokázat nebo se ujistit o opaku, ale prostě deníčkuju protože to už dlouho žádný nebyl xD

Vracím se ze své obvyklé flákárny v práci která znamená dojít si na záchod, mezitím se nakrucovat u zrcadla a pak zamířit do kuchyňky uvařit si další kafe a půllitr čaje a mezitím si odpočinout od přetlaku v hlavě který se po čtyřech hodinách bez pauzy věčného poslouchání téhož dostavit prostě musí. Ne tedy že bych měla tak poctivou pracovní morálku, hraju u toho simíky na mobilu, které se mi konečně podařilo stáhnout. I tak na sedmihodinovkách šílím. V hlavě mi hraje poslední uvítačka kterou bylo shodou okolností právě ono Rather be které mi v létě poslal Petr a já ho umím nazpaměť. Jako obvykle jsem tedy v jakémsi melancholicky nostalgickém rozpoložení, vzpomínající na léto, svou naivitu a hnědý oči kluka s kterým člověk nedokáže nebýt šťastnej, protože přesně tohle vyzařuje už jen jeho přítomnost. Na kluka který mě nechce, ale já stejně ovládám touhu otevřít si v novém mobilu jeho fotku, kterou jsem si tam pochopitelně musela stáhnout, ač se za to nenávidím. 
Ještě že jsem to neudělala, je má první myšlenka když vkročím do kuchyňky. Stane se totiž přesně to co se děje jen filmovým hrdinkám. Ačkoli tak úplně ne, to by tam musel bejt on. Osoba, která vaří vodu na čaj má přibližně deset cenťáků navrch a dvacet oproti mě. Oba ve stejný chvíli ztuhneme v pohybu. 
"Co tu děláš?" Ačkoli jsme celou dobu seděli v jedné místnosti, o jeho přítomnosti jsem nevěděla. Vzpomenu si na Andy Waissovou a její podobné setkávací otázky a přeladí mě to na příjemnější vlnu než je ta vzpomínková.
"Slíbil jsem ti že tu budu," pokrčí rameny jako by to byla ta nejsamozřejmější věc. Pořád ještě mě překvapuje když kluk skutečně dělá to co řekne. Jo, je to smutné. Ale lichotí to.
Vyhrabu hrnek a hodím do něj sáček ostružinového čaje. Mimoděk pohodím vlasy a ujistím se že se vaří dostatek vody i pro můj čaj. Otočím se. Pochopitelně na mě zírá. Opět si vzpomenu na jednu z mých kapitol a významně se kolem sebe rozhlédnu než skousnu spodní ret se zkušeností že to zabírá a zeptám se na tu nejdůležitější otázku: "Myslíš, že tady mají kamery?"
"Myslím, že ne," odpoví přesně to, co jsem chtěla slyšet a přesně podle toho se zachová a políbí mě. Opět je ten výškový rozdíl celkem nepraktický, ale hrabat se na linku si netroufám, kdyby náhodou někdo přišel, byť i tohle je jednou z mých častých představ, realizovaných zatím jen v románech. I tak je to poměrně nebezpečné. A v tom přitažlivé, takže zapomínám na svou platonickou lásku a věnuju se té současné, reálné, tak blízko... přivírám oči a všímám si že předešlý nedostatek osahávání souvisel s nepraktickou přemírou zimního oblečení které na sobě tentokrát skutečně nemám. Že by nebyl tak ztracenej případ jak jsem se obávala...? 
Zaslechnu konvici a pochopím že voda už je uvařená. Nějak to uteklo. Popadnu svůj čaj a na jeho radu vyjdu dřív aby to nebylo tak nápadné.
Ještě ten den udělám víc dotazníků než jindy. Že by se pozitivní energie přenášela dál? Zvlášť když to toho dne nebylo naposledy.



A ne, tohle jsem si nevymýšlela. Nemám zapotřebí. Takhle to vypadá když máte ideální práci. Vlastně nevím co dalšího o pátku říct. Ve škole opět odpadla poslední hodina, dostala jsem jedničku a dvojku z občanky a v anglině koukala na Lásku nebeskou, čímž konečně proběhla jedna snesitelná hodina. Příští týden bude ještě odfláknutější, ve středu jdem do kina, ve čtvrtek do divadla a v pátek jenom na tři hodiny. Všechny tři dny budem s M. tedy o to dýl v práci, jak jinak. Tam jsem měla jet s M. i ten den, ale nakonec opět nejela protože musela do nemocnice. Zpětně jsem za to ráda, ale v té chvíli jsem se vztekala. Do tří jsme volali nějakou koninu do firem, ale aspoň jsem se na ni musela školit a zabila půl hodiny. Zbytek dne máte vyprávěn výše, akorát na odpolední pauze jsem se seznámila s dvaadvacetiletou slečnou A. která mi tipovala o tři roky víc a která tam chodí už čtvrtý rok, studovala stejnej obor jako teď já a vyprávěla mi o dobách kdy superizorky makaly coby běžné tazatelky. Moje nejoblíbenější bývala členkou pipkaspolku, což bych do ní rozhodně neřekla. Zakecaly jsme se i celou cestu domů, probraly skoro všechno a prostě to skvěle uteklo.



Sobota. Dopoledne jsem rozkoukala Harry Pottera a proti své vůli u toho snědla svou historicky nejmenší porci kachny s knedlíky za život která byla tak malá že se vešla i do DDD v kalorických tabulkách, ale doma nic jinýho nebylo. Do práce se mnou kupodivu šla i M.. Cestou jsem zkontrolovaly bankomat abysme zjistily že tam zatím nic není a M. si koupila v pekárně svačinu a já v trafice borůvkový Camelky kterým jsem prostě nedokázala odolat, zvlášť když moje obvyklá L&Mka neměli.V práci skoro nikdo nebyl, jak je tak o víkendech obvyklé, ale většinu z těch co tam byli jsem znala. Vážně je zábava si psát s někým kdo sedí přes uličku. A nemyslím kamarádku, která byla vedle mě, ale dalšího z mých kamarádů, toho s nímž se znám od prvního pracovního dne. Celou dobu jsem mu nadávala a on se vztekal. Udělala jsem hned po příchodu dva hovory zatímco M. se školila a pak opět pustila simíky. Poté si to přiťapala supervizorka s výplatní páskou a já myslela že mě trefí šlak. A z radosti to fakt nebylo. Asi jsem první člověk který se vzteká ze získání pěti a půl tisíce, ale prostě jsem tam chodila tak často že jsem očekávala víc. Sbohem, povánoční výprodeje, když jen půlkou splatím mobil a třetina ze zbytku poputuje na cigarety. M., která tam byla dvakrát ze svého výdělku nebyla překvapená ani příjemně ani nepříjemně, to jen já se vztekala. Hned tím ještě víc klesla má pracovní aktivita a doslova ji pohřbilo když mě jedna milá paní poslala do notně temných míst. Pak už jsem počítala jen minuty.
Cestou z práce jsem jela s babi nakoupit, protože doma opět nic nebylo a jen co tam nejsem já, ustavičně není co jíst. Opět jsem si dopřála oříšky v čokoládě a pohřbila tím i svůj jídelníček. Na mou obranu nutno dodat že byly v akci a se skořicí. Mňam. Doma jsem pak dokoukala Harry Pottera a odepsala na komentáře, během čehož mě Adele inspirovala svými zahraničními internetovými nákupy a já se snad hodinu kochala těmi nádhernými a nepochopitelně levnými věcmi. Nejradši bych vykoupila celej krám, ale bojím se internetovýho bankovnictví a navíc nechápu jak můžu platit v jiný měně než jakou mám na účtu. Takže se prostě jen koukám a slintám.



Neděle. Ta za vyprávění nestojí vůbec, protože jsem celý den jenom koukala na Harry Pottera, u něhož jsem už u třetího dílu. Můj milovanej Sirius... U toho jsem samozřejmě kouřila a papala způsobem po jehož přečtení už byste rozhodně neřekly že jím málo a večer se akorát na chvíli sešla s M. a poté psala tomu idiotovi který má bejt údajně můj kluk, leč na mě poslední dobou nějak dlabe. Divíte se že Andee dolejzá? To já taky. Zařekla jsem se přece že se nezamiluju, no ne? Snad se uhlídám aspoň do konce roku xD A mimochodem, to že jste se doteď nedočetly o tom že bych psala není chyba, ale pravda. Oba dny jsem totiž odpadla trapně brzo a vzbudila se podobně trapně brzo, skoro jako normální obyčejnej člověk. Psát tedy půjdu až teď ;-) Příště kapitolka, co říkáte? ;-) A jídelníčky sem fakt dávat nemíním xP Nicméně to dnes máme nějaký krátký, takže je vidět že pravdu měla Andee a skutečně mám jednotvárnej život xD