7.10.2014 aneb nová

Ahojky,

tak je zas všechno jinak. Jako obvykle.

Ráno bylo senzační. Jak by taky ne, když jsem jednou nemusela vstávat za tmy, nýbrž v krásných za deset sedm. A ano, i tohle bývaly doby kdy jsem chodívala šťastně spát. ale člověk nesmí bejt nenažranej a chtít furt víc. A já nažraná byla, zdlábla kašičku a se zármutkem zjistila že mé bezkofeinové kafe už téměř došlo. Nevím co budu dál ráno pít, zvyk je už silnej, ale kofein nesnáším. Kdybych ho ve vývinu nepila, vývin by se mi nezastavil. Ale to už jsem vysvětlovala dřív. I tak mi nicméně vydrželo nejdýl za celou mou historii, tedy skoro měsíc. Podotýkám že je to to maličký, 70 gramový. Za krásný pohodičky jsem vyrazila do školky s očekáváním příjemného dopoledne.



Nemýlila jsem se. Mé berušky a berušáci nebyli výjimkou a hned si mě oblíbili. Dokonce přemýšlím jestli jim během maturit nedat přednost, přece jen jsou minutu od baráku a můj spánek je mi zvlášť během školy vzácný. To je totiž tak, sednete si k jedný holčičce abyste vyzvídali co maluje, pak přiletí pět dalších, vy je vyzvete ať vás provedou školkou a najednou je na vás nalepených děti dvacet a všichni se s vámi touží podělit o svá autíčka, plyšáky a zážitky. Nic neobvyklého. Hráli jsme na sochy a ve mně se opět probudila cvičitelka, protože vždy se zastavením dětských písniček děcka udělaly dřep a až pak mohly dál poskakovat. No, ono jim to neuškodí. A mě už vůbec ne. Onen obrázek který ta princezna kreslila mi nakonec byl věnován a rozšířil mou sbírku pokladů. Pak učitelka donutila všechny děcka se mi představit  a já si opět zapamatovala jen ty nejvěrnější, ačkoli některá měla fakt nezapomenutelně originální jména. Jen si je nespojuji s obličeji. Pak jsem s profesionalitou sobě vlastní nakrmila několik budoucích anorektiček které se patlaly v jahodovým tvarohu s nadšením jako bychom jim nabízeli přinejmenším bahno. Svačinku jsem dostala i já a během jejího jezení mě učitelka zpovídala kam chodím na školu a co že nejsem na pedáku, když bych se tam dokonale hodila. Téměř mi přikázala se tam hlásit na vejšku. No, nebránila bych se. Pak se ze mě stal stroj na zapínání bundiček a botiček a odkráčeli jsme do tělocvičny, té samé v níž jsem cvičila na prvním stupni. Ach ta nostalgie. Opět mě chytla další část mé osobnosti a se svými miláčky hrála fotbal. Ty děcka byly fakt dobrý. Tentokrát jsem největší obliby získala u V., kluka sotva pětiletýho. No, řeknu vám, ten se v životě rozhodně neztratí. Furt po mě lezl a válel se. No jo, jsem žádaná ve všech kategoriích. A tenhle byl z mých kluků asi ten nejlepší. Učitelka mě při odchodu pojala za natolik schopnou aby mi přenechala nejen veškeré bundičkování a botičkování, kdy se navíc najednou neuměli oblíct ani předškoláci ale i možnost vlastního programu na příští úterý. Evidentně jsem uspěla. Byla by vážně legrace tam nakonec pracovat. Každopádně z toho ale mám maximálně dobrý pocit.



Domů jsem tedy dorazila neuvěřitelně nadšená, zdlábla oběd, k němuž místo zakázaných knedlíků bylo kuřátko se zapečenými brambory a pak už jen mazala do školy. Tam to taková zábava nebyla, dokonce se jim podařilo zkazit mé školkově šťastné naladění. Jedna ze dvou hodin angliny znamenala poslech. V druhé mi, stejně jako ostatním dlouhodobě nepřítomným hrozilo zkoušení, ale nade mnou jedinou se angličtinářka smilovala, což mi daly hlavně neúspěšné spolužačky sežrat. Prej ze sebe dělám chudáčka. Nány. Přitom jsem s učitelkou vůbec nesmlouvala, hlavně kvůli nevalné pověsti, která o ní koluje a která je značně nadnesená. Měla jsem jí sto chutí o tu pětku říct, aby byl klid, ale vzhledem k tomu že s úderem osmnáctin míním přestoupit na pedák který mi matinka z jaksi nepochopitelných důvodů nedoporučila, takže musím čekat až budu o sobě rozhodovat sama, vážně bych byla blbá si kazit průměr. Spolužačky by to stejně neocenily. Pak následovala další dvouhodinovka jazyku, u něhož se ovšem nemluvilo téměř vůbec. Znakový jazyk. Protože takovou koninu může mít jen naše škola. Jelikož jsem dvě minulé dvouhodinovky neabsolvovala, byla jsem ještě víc mimo obraz než obvykle, nicméně jsem nebyla sama, takže jsem chvíli na tohle téma kecala s E. a pak se pokoušela nikterak úspěšně napodobovat lektorku. Mimochodem, je to ta která dělá v Český televizi, v tom pořadu Sama doma. Jde mi to asi tak blbě jako fránina, u níž navíc ani není požadovaná koordinace pohybů jíž nemám. A to je pak těžký dělat každou rukou něco jinýho a ještě si to pamatovat. Navíc jsem byla jediná levačka, takže všechno musela předvádět naopak. Vyfasovala jsem skripta který musím do příští hodiny zaplatit. Jejich cenu jsem rodince opět nadsadila a domů se vracela notně otrávená a unavená. Vážně přemýšlím o přesunu na ruštinu, pokud nechci mít další rok zbytečnou trojku. Rusky už jakž takž umím, takže by to byla pohodička.



Doma byl tak zoufalý stav zásobenosti že jsem mazala do krámu pro něco co se dá jíst. Dokonce to odpovídalo mým požadavkům, takže jsem posvačila Corny s příchutí brownies a trochu hroznovýho vína. Spokojenost nejvyšší. Už jsem se dokopávala jít běhat, když mi napsal L. že dělá kousek odsud a za chvíli bude končit a míní mě vidět. Pochopitelně jsem si tu příležitost nemohla nechat ujít, takže jsem vyžehlila vlásky, přepatlala mejkap a speciálně kvůli němu oblíkla legíny a pak čekala jako ratlík u krámu. Mezitím opět dolejzal H., ale tentokrát nikterak přehnaně. L. skončil nakonec až v sedm a nakonec jsme se po dvaceti minutách shodli že už je pozdě, takže jsem se zas naštvaně odpatlala a zaběhala si u Ordinace pěkně před telkou. Považuju to za takovou generálku. A musím říct, že to zas tak zlý nebylo, sice to není totéž jako venku, ale dala jsem bez pauzy skoro dvacet minut a byla příjemně překvapená, zvlášť po té téměř roční pauze a téměř stejně dlouhé době přijímání nikotinu. Pak už mi ale definitivně stávkovaly kotníky (tentkrát ne lýtka, ale i tak nepříjemný - nevíte čím to je?) a jelikož je ještě někdy budu potřebovat, hlavně s mou láskou k podpatkům, nechala jsem toho, ovšem s pocitem že se těším na páteční pokračování venku. Středa a čtvrtek jsou totiž tréninky. A pak samozřejmě o víkendu. Možná bych mezitím mohla opět běhat doma. Protože když to nebudu dělat denně, zas si odvyknu a nedokopu se, na to se znám dobře.



A teď? No, co myslíte že Andee dělá v noci ;-)
Edit: psaní to teda fakt bohužel není, moje pitomá skorosousedka ekonomikářka si vyžádala aktuality a já si na ně vzpomněla až teď... :-/