29.10.2014 aneb dospělá

Ahojky,

tak za sebou mám první krok do dospělosti a pochopitelně se jím tu musím pochlubit jako ta správná puberťačka ;-)

Včerejšek shrnu rychle. De facto se totiž stala jen jedna důležitá informace ale o to klíčovější. Stalo se to, čeho jsem se vždy bála. Tak pozor, ony to tedy budou dvě věci. Ale obě mě štvou.
Tak zaprvé, večer mi psala M.. Domlouvaly jsme se ohledně dnešní práce, srazu a tak dál. A ona jen tak letmo, jak to tak kámošky umí nejlíp, zmínila že P. dohazuje nějakou holku. Respektive že ji o to on požádal. Celý večer jsem z ní páčila o koho jde, ale byla neoblomná. Aspoň mě tedy ujistilo že nevykecala ani to o mě. Protože udržet jazyk za zuby, na to je milá M. expert. Pravda, bylo to od ní trochu škodolibý, ale slib je slib. A nejhorší na tom je, že mě to štvalo. Protože ve mně je pořád ještě maličká část která do tý práce nastoupila proto aby se pro něj mohla zkrášlit a dočkala se té odměny a satisfakce aby chtěl on mě. A hle, najednou je P. zamilovanej a opět ne do mně! Naštvalo mě to, ne že ne.



Druhá příšerná věc je že jsem dopsala čtvrtý díl Andy Waissové, což znamená že mám celý její příběh hotový a to definitivně a navždy. A už dneska mi neskutečně chybí. Chci psát a nemám co. A je to neskutečně frustrující. Pravda, ještě budu muset sladit ty tři díly aby se shodovaly s těmi předělanými, ale i tak už je konec. A nikdy více. Už žádná další Andy. Je to jako bych zabila kus sebe. Jen vědomí že už nejsem jediná kdo ji má rád mě trochu uklidňuje. Opravdu děkuji Bohu i vám všem které jste mě loni nutily začít zveřejňovat. Protože dokud je i vaše, nikdy ze světa nezmizí, její příběh neskončí a neupadne v zapomnění. Utěšuje mě že nejsem jediná spisovatelka která tohle musela po dopsání prožívat, protože je to fakt těžký. Z mého života toho večera zmizely dvě věci které mu dávaly jakýsi nepatřičný smysl. Jak moje psaní tak případné šance u P.. Netuším, na co se teď upnu, ale asi to bude práce. Protože ta mě fakt baví. Stane se ze mně hrabivá workoholička zabíjející přebytek času aby si během kecání s cizími lidmi neuvědomovala jak sama se cítí. Jak nic jinýho nemá. Smutné, když je člověku sedmnáct let.
Jako bych musela ze dne na den najednou dospět.



Ale k tomu dnešku. Vstávání bylo na provaz, Nejen kvůli tomu času, ale především kvůli své rodince. Matinka totiž vůbec nešla spát a úměrně tomu byla příjemná, spolupracující a ochotná. Ještě ráno jsme se stihly pohádat. A opět jsem nestíhala. Navíc jsem zjistila že s námi jede i M. kluk i ten jeho spolužák D., takže nebylo ani možný se po cestě domalovat. Byla jsem trochu na nervy, ale ani zaboha to nemohla dát najevo. S M. jsme tam nakráčely jako pravé suverénky ("Kam máme jít?" "Tam co minule, ježiš." "Ale neni to školící místnost?" "Vždyť jsem tam viděla nějakou holku z ranní směny telefonovat!" "Fajn, ale jdeš první.") a poté co jsem ji tímhle způsobem úspěšně dostala na správné místo jsme si zabraly počítače v zadním levém rohu místnosti, pěkně vedle sebe a proti dalším dvěma studentům, pěknýmu a milýmu klukovi a holce co se jmenovala stejně jako ta N. od P. ale na sympatičnosti jí to neubíralo. Úspěšně jsme se tam zabydlely, tedy rozložily kolem počítače pití a mobil (který se nakonnec ukázal potřebný spíše pro pracovní účely kvůli funkci kalendář) a v mém případě ještě blok s pondělními poznámkami ze školení. To už si nás odchytla nějaká důležitá slečna které se říká supervizorka, ale zní to totálně uhozeně. Když jsem se po sto letech dohrabala propisky, začal sepisovací maraton. Osobní údaje zahrnující snad i číslo bot (pochopitelně se na těch jejich koberečcích nepřezouvá, ještě to by chybělo) které by nebylo tak těžké jako číslo rodné a číslo občanského průkazu a účtu. Stokrát jsem to kontrolovala a M. se divila co mi na tom tak trvá. Vstupní formulář osobních údajů, smlouva a daňové prohlášení. Chtěla jsem si všechny ty důležitý papíry vyfotit, ale nehodilo se to. Pak padesát podpisů a vítejte ve světě dospělých. Nostalgicky jsem v té chvíli vzpomínala na tu naivně dětinskou chvíli na fotbalovém tréninku kdy jsme si s M. plánovaly spolu jít do práce a vydělat si na krásný hadříky a velkolepý mejdany. A vida, ona ta chvíle skutečně nastala. Aspoň nějaký z mých plánů a přání se splnilo. Vyfasovala jsem přihlašovací číslo a když jsem se s ním úspěšně dostala do toho úžasného systému, teprve mi dokonale docvaklo že je to pravda. Že bych měla zmáčknout to zatracený tlačítko, roztáhnout pusu od ucha k uchu a pak jen vychrlit pár frází a pravděpodobně se nechat poslat do neslušných míst a se stejně milým hláskem to zkusit znovu a znovu. Protože tohle jsem stvrdila svým podpisem. Ještě předtím ale bylo nutné vytáhnout své ledové kafíčko, kapesníky a poté i pudr, v duchu se rozbrečet na roztrhaným nosem od končící rýmy, díky němuž každý úsměv bolel, nadopovat se kapkami do nosu i krku, svázat vlasy do culíku (síla zvyku od nocí u psaní, navíc vždycky překáží), seznámit se s nejbližšími spolupracovníky (aneb když s někým kecáte zatímco mu vyzvání telefon a on najednou uprostřed své či vaší věty spustí známý kolovrátek "Dobrý den, jmenuji se... blablabla..." xD), sto let s M. bloudit pro objevení toalet (a především se zdržet u zrcadla na chodbě) a pak si stěžovat na nefunkční mikrofony u výukového videa (a ještě víc později naštve když máte rozjednaný jeden z mála úspěšných dotazníků a vypadne proud a tedy i hovor)...  A vida, skoro hodina z pracovní doby v háji. Skutečně zábavná práce.



A pak jsme se do toho daly. Obě shodně, byť já naplno, s potřebou předvést se a dohnat flákání. M. ne, v klídku mezi hovory odepisovala na chatu v mobilu. Překvapilo mě že jsem se už vůbec nebála. Za tu hodinu jsem koneckonců měla naposlouchané ostatní (což se hodí když jste tam první hodinu, ale poslouchat člověka ve sluchátkách, nejbližších deset lidí pronášejících stejný text, jen v různých fázích a ještě se soustředit na text na obrazovce už je fakt na blázinec xD) a ty lidi nikdy neuvidím, tak co. Možná i pomohlo že hned první komu jsem se dovolala byl ochotný mi ty "pouhé čtyři minutky ke krátkému anonymnímu dotazníku ohledně spokojenosti s dodavateli plynu a elektřiny" (ano, všechny fráze si už pamatuju a M. jsem při rozloučení řekla "Děkuji vám za váš čas a přeji hezký zbytek dne." xD) věnovat, takže má sebedůvěra značně stoupla. Během dopoledne jsem měla nejvíc čárek. Nic oficiálního, naše soukromá soutěž v počtu úspěšných hovorů. Úsměv se mi na tvář snad přilepil a byl tak už tak permanentně že si na tuhle pozici roztrhanej nos zvykl a bolel až když jsem se usmívat přestala. Lidi byli příjemní a to nejen ti kteří spolupracovali. Do oněch míst mě neposlal nikdo, byť pár nepříjemnějších lidí se taky vyskytlo. Ochotnější byly spíš ženský, jednu jsem k hovoru ukecala i v autobuse a další během odpovídání vařila. Během několika hodin jsem se dokonce naučila i podle hlasu odhadovat ochotu, ačkoli i tam to nebylo jednoznačný, třeba jsem se dovolala osmdesátiletýmu dědkovi kterej mě a úvod seřval a na závěr mi přál hezkou směnu. Lidi jsou nicméně neuvěřitelně neochotný, vsadila bych se že nejmíň půlka z nich čas doopravdy měla. Nastaly i zajímavější situace jako když jsem se dovolala do společnosti s níž před minutou mluvil někdo jiný ze směny, z čehož pochopitelně nebyli moc nadšení. Pak jsem taky neúspěšně mínila zpovídat nějakého náboženského hodnostáře a když jsem zjistila že jsem hovor neukončila a frází se obrátila k Bohu, pán se mě zeptal jestli jsem věřící. Chvíli jsem přemýšlela co odpovědět až se mu nakonec rozhodla udělat radost a souhlasila, vážně to byl milý pán. Lidi obecně měli dost zájem si povídat, hlavně tedy mimo téma. Dozvěděla jsem se odpolední program nejedné babi, poměry na úřadě v jakési vesničce v Prostějově (no von se bude příští tejden měnit starosta, tak zavolejte rovnou jemu), kariérní minulost nerudného důchodce kterému se nelíbilo že volám soukromé osobě s otázkou na firmy (mě se to nelíbilo taky) a tak vůbec. Další milou skupinou lidí jsou vlastníci uvítací melodie. Za svou směnu jsem si poslechla vše od Abby po Jožina z bažin (a já měla půl věty problém potlačit smích). O polední pauze se nenašel snad nikdo kdo by nespěchal před budovu na dávku nikotinu, na níž jsem ani moc neměla chuť, stejně jako na oběd, který nakonec představoval jeden čokopolystyrén. Tímhle tempem bych do těch menších džín zhubnout mohla. A odpoledne už to utíkalo tak že mi skoro až bylo líto když jsme skončili, byť ta poslední hodina byla vážně na zbláznění, protože se mnou celou tu hodinu nebyl nikdo ochotný konverzovat (a pokud ano, nesplňoval k tomu podmínky). Přesto jsem měla úspěšných hovorů jednou tolik co ta flákačka vedle mě a hned se zapsala na zítřek i pátek, s tím že volnou míním mít nejdřív neděli, kdy jsou dva fotbalové zápasy. A pak, to už bych vážně nedávala, protože v pondělí tam mínním jít znovu, byť bez M. která bude mít odpoledku. Prostě mě to baví. A pak, time is money, only different is I own it (Pitbull ft Christina Aguilera - Feel this moment). Prostě už je můj čas drahý. Doslova.



Cestou domů měla M. opět sraz se svou láskou, já mu vrazila zbytek čokoládového polystyrénu i Muller milku, který jsem u práce popíjela (aneb když máte zákaz u kompu jíst a já aplikuji tekutou stravu xD) a u metra se opět setkala i s tím jeho spolužákem D.. Včera mi M. přiznala že nebýt zadaná, líbil by se jí. Opět sdílíme vkus. Smutné. Doma jsem se naobědvala, odmítla líčit zážitky jelikož měla totálně vymluvenou pusu a na svatou chviličku si lehla s notebookem a Harry Potterem.
Bylo to tak uklidňující... Klid netrval dlouho, nastal čas fotbalového tréninku který neuvidíme naší vytížeností tak dlouho, že jsme nemohly i přes únavu odolat. Stejně jsme ho opět prokecaly, především o našem zaměstnání a navíc se prošly pro má L&Mka která už mají nový obal. Mě se líbí víc než minulý, ale M. je pochopitelně opačného názoru.

A teď? Jsem tak ospalá že už mi ani nevadí že nemůžu psát. Tolik tedy k životu nás zaměstnaných, vy ostatní žijte blaze a draze ;-)