21.+ 22.10.2014 aneb hektická

Ahojky,


tak zas píšu článek na pokračování, takže to bude celkem zmatečné, ale už jste v tom snad zvyklé se vyznat ;-)

Musím se totiž honem pochlubit dnešní školkou, která byla fakt zajímavá. Tedy spíš hektická. Kromě obvyklých konin jako že jsme malovali a já opět byla unešená svým V. se děly samé nezapomenutelné věci. Jako třeba když najednou zjistíte že si dětičky ve vedlejší místnosti uspořádaly závody ve skoku do dálky z topení. Myslela jsem že mě trefí. Poprvé na mě dolehla zodpovědnost učitelky. Ono to není jen hraní, bohužel. Nicméně jsem byla uklidněná že se ani nebáli, takže se nic nestalo. Skvělý. Další šok nastal když se můj drahej V. válel po zemi. Dětičky jsou vážně zmetci, byli kolem něj seběhlí všichni a vřískaly jak idioti. V. na zemi ležel jako by měl do smrti poslední nádech, já začala zmatkovat... a on se rozesmál a pověsil se mi na nohy, čímž jsem spadla téměř na něj. Myslela jsem že ho zavraždím. Zbytek dne ale byl úžasnej, takže jsem mu to odpustila. Na něj se zlobit nejde. Proč mu sakra nemůže bejt tak o patnáct let víc? Nebo proč nemůže bejt můj brácha? No, to asi nevyřeším. Další co stojí za zmínku byly legendární hlášky našich dětiček. Tohle jsem vážně na minulých praxích nezažila. Nejde to vyprávět, takže musím citovat celé konverzace.

"Filípku, myslíš že je pěkný udělat kamarádovi modřinu?" 
Zamyšlený pohled zmíněného dítěte které ještě tentýž den poškrábalo další z dětí. Napití z kakaa a jeho rozbryndání. Další badatelský pohled a věta způsobící smích všech učitelek včetně mě: "Jo, je pěkná, sluší mu." S učitelkou jsme pak plánovaly přelepit dotyčnému dítěti oko páskou a dát mu na rameno plyšového papouška mé oblíbené holčičky. 

Vycházka do tělocvičny sousedící s fotbalákem. Já vepředu se svým milovaným Vikýskem. "Pani učitelko, my jdeme do hospody?" S politováním jsem mu tuhle domněnku musela zamítnout. To už jsem měla pocit že by panák něco tvrdýho fakt bodnul. Vikýsek však svou duchaplnost zcela nevyčerpal. Zcela mimo téma mi totiž začal dávat rady do života. Od pětiletého dítěte fakt trefné. "Nikdy nesmíš kouřit. Umřela bys."
Na cigaretu jsem tou dobou měla fakt chuť, zvlášť díky blízkosti fotbaláku s nímž je mám spojené. "Stejně všichni jednou umřou."
"A proč?"
Neměla jsem potřebnou sílu s dítětem tohoto věku probírat otázky života a smrti, zvlášť díky tomu že když jsem si sama v tomhle věku svou smrtelnost uvědomila, dlouze jsem kvůli tomu hysterčila a uklidňovat rozhozené dítko kvůli něčemu co děsí i mě jsem fakt nechtěla. "A kam by se asi všichni ty lidi vešli, kdyby nikdo neumíral?" pokusila jsem se tohle téma zlehčit. 
Moje nejmilejší dítě se nemuselo zamýšlet aby na tuhle otázku nalezlo své nejobvyklejší řešení: "Tak bysme je postříleli bazukou." Ve zbraních se vyznal líp než já. Později se ukázalo že aby Vikýsek začal hysterčit, musel by mu Filip roztrhnout rukáv mikiny. "Jo, a taky nikdy nejezdi do Ameriky. Jsou tam upíři," dodal další ze své sbírky moudrostí, opět bez předchozí souvislosti. Čemu se směju nejspíš nechápal.



Naobědvat jsem se opět stihla během pěti minut včetně uvaření. Zlaté polotovary, studentské jídlo - rychlé a snadné xD Cestou jsem zjistila že jsem si zapomněla sluchátka a tudíž bylo cestování otrava. Škola byla opět otravná. Aneb typická angličtina a znakovka. Na zabití. Doma jsem opět usnula, shlédla dokonale napínavou Ordinaci a mazala psát - mám ins-pi-ra-ci!! Psát mi přesto moc nejde, protože to mám v hlavě tak přesně že mám zas nutkání děj notně zrychlit a shrnout, což je spisovatelský trapas. Ale hlavně že vím.



Středa. Ráno mi psala M. že jí odpadla první hodina, takže jsme spolu jely metrem. Já opět nestíhala, klasika. Školu bych shrnula rychle - úspěšná ekonomika, v níž mám jedničku, katastrofická anglina kde mi učitelka otevřeně řekla že ví že nejsem blbá ale flákač, fránina v níž jsem i blbá i flákač ale nikdo mi to neřekl. Tělocvik, aneb když jste chváleni za to že chytíte míč. Matika, kde většinu hodiny píšete test aby vám nakonec učitelka řekla že s kalkulačkou v mobilu ho neuzná (určitě jsem si s někým posílala výsledky, protože jsem měla popsaný celý papír a dokonce dobře). Pak složité vyřizování mého předčasného odchodu. Papírek od mámy mi bez podpisu učitelky v kanceláři nevzali, takže jsem mazala za třídní která měla se čtvrťáky tělák, svou návštěvou v jejich hodině vzbudila rozruch a vlnu zájmu a když mě učitelka doprovodila až ke vchodu i radost z volna. Venku jsem zmokla  až na kost ještě než jsem doběhla do tramvaje.

 

 Jinak ale cesta šla v pohodě, pochopitelně jsem hledanou budovu objevila bez potíží a téměř bez nervozity se na recepci nechala poslat do prvního patra, kde mezitím už v nějaký kanceláři seděli další čtyři lidi. Zjistila jsem, že jsem z nich všech nejformálněji oblečená a nejmladší, kluk nejbližší mému věku byl v prváku na vejšce. Věkem by odpovídal, ale vkusem mi nevyhovoval. Dál tam byly nějaký dvě bloncky do třicítky, kámošky, jedna z nich na mateřský, kluk neustále se vyptávající na plat a ukecaná babi vyprávějící o všech svých zaměstnáních, většinou u pokladen. Předtím prý dělala učitelku. No, o svých budoucích spolupracovnících už vím dost. A ano, čtete správně, vzali mě. Ženská která nás během hodiny zaškolila byla fajn, se zjištěním mého věku ze mě byla úplně paf, jak mě obdivuje, že její syn mého věku na práci dlabe. Vyplnili jsme nějaký dotazníky a zbytek času kecala ona. Celkem mě naštvala sdělením že se nemaká o víkendech, čímž tam budu muset pro minimální týdenní počet hodin chodit ustavičně, kromě odpoledky v úterý denně. Na zabití. Aspoň že teď budou podzimní prázdniny. Pochopitelně je míním promakat. Jinak jsem ale spokojená, práce se nejeví jako nic složitýho, dostali jsme na to nějakou příručku kde víceméně máme napsaný všechno co budem říkat a pak to stačí jen číst. Dotazování o spokojenosti s lékárnami Dr. Maxe. Pohodička. Až vám zavolám, opovažte se mě poslat do háje. Jdu tam v pátek. Pochopitelně pak poreferuji. Zatím jsem se chlubila jen rodince, která byla na informace úplně dychtivá a M. s níž jsme to detailněji rozebraly na tréninku, byť jsme na něm by kvůli neskutečné zimě asi je půl hodinky. My prostě stihneme všechno. Pojímala jsem za satisfakci že to nakonec z nás tří budu právě já kdo někam nastoupí, byť M. opět mlela že ona by čtyřikrát tejdně nikam nelezla. Závist. Pak mě babi dotáhla do Tesca a jak už to tak bývá, dala jsem si tam čínský nudle. Fakt se těším na ten den kdy začnu držet tu avizovanou dietu xD Večer pak už jen dočtení Hříšné touhy, té knížky od paní Lanczové (nějaký návrh co číst teď?), shlédnutí The Originals a další usnutí proti mé vůli, které mě vzbudilo až teď. Vraždila bych!