14.+15.10.2014 aneb nadějná

Ahojky,

tak už mě s tou návštěvností neštvěte nebo se postarám abyste k neaktivitě měly pořádný důvod... kecám pochopitelně, ale štvete mě i tak ;-)

Přitom se staly samý zajímavý věci. Teda vesměs pěkný.
Úterní ranní praxe se mezi ně dá počítat už automaticky. Konečně jsem objevila věrnýho kluka kterej si mě pamatuje i po týdnu od posledního setkání a dokonce mě má furt rád stejně! Můj úžasný V.... bejt jenom o takovejch patnáct let starší... ale i tak ho miluju a je to jedinej z mých kluků kterej po mě může lézt jak je mu libo xD A jak jsem říkala už před týdnem, ono z něj něco bude, to se pozná už ve školce. Koneckonců, M. kluk prý už tam svlíkal bárbíny xD Tenhle mi furt vypráví o Minecraftu, nicméně League of legends nezná, amatér xD A ano, řeším s děckama koniny xD S děckama jsem dneska malovala, půl roku dolévala kakao a poté je opět všechny oblíkla a v tělocvičně houpala na kruzích. Mejkap jejich přítomnost nevydržel, pot ze mě lil a to jsem ani neběhala všechny ty kolečka co oni xD Cestou ze školky jsem notně nestíhala, v deseti minutách musela zdlábnout oběd, naházet do tašky učení a letět na metro, což mému voňavému půvabu taky moc nepřidalo.



Do školy jsem přilítla minutu před zvoněním a to jsem jela o metro dřív - musela jsem totiž kvůli flašce pití vystát desetiminutovou frontu. Angličtinářku doslova nesnáším a jak to vypadá ona mě taky. Já chci ruštinu! Při znakový řeči tedy další španělský vesnici jsem až po pěti minutách zjistila že učebnice platím hluchýmu chlapovi, takže celou dobu nevěděl u koho má platbu odfajfkovat. Nakonec jsem se domluvila nikoli znakově, nýbrž prostě rukama nohama a prstovou abecedou jíž umím od školky. A to jsem se šíleně divila proč se všichni tak tlemí. Dotyčný nás pak dvě hodiny učil, nicméně mluvit uměl, byť stejně jako my to jeho dorozumívání. Nechápu smysl oněch učebnic, jelikož je vůbec nepoužíváme. Nechápu tam vůbec nic. A vůbec nejlepší tedy bylo když mi uprostřed hodiny začal zvonit mobil a dokonce ono vyčkávané neznámé číslo a já mu musela vysvětlit že to potřebuju zvednout. Nakonec se mi to jaksi podařilo, ale soukromí nezajišťovala ani chodba, takže jsem personalistce oznámila že mi má zavolat ve čtyři a zbytek vyučování prospala.



Ze školy jsem si navíc netroufla jet metrem aby se mi byli schopní dovolat a sto let se zasekla v Terranově, kde jsem po vyzkoušení dvojích legín usoudila že hubnout by fakt nebylo od věci. Navzdory tomu jsem si na uklidnění a oslavu prvního pracovního úspěchu koupila limitku Margotky. Navíc mě v Terranově využili k jakémusi průzkumu kdy jsem jim měla ukazovat barvy v nichž bych si koupila tričko, kalhoty, bundu a šaty. Měli fakt krásný věci a já si už sestavila seznam "po výplatě". Nejdůležitější z něj jsou ale boty a džíny, obojí je v notně opotřebovaném stavu. Zavolali dle objednávky přesně ve čtyři kdy už jsem byla v tramvaji z níž jsem neváhala vystoupit a konečně rozumět tomu co se mi snaží dotyčná personalistka nahustit do hlavy. Myslím že jako úplnej debil jsem na její otázky nereagovala, takže když zjistila očekávaný termín nástupu, můj školní rozvrh, dosavadní zkušenosti i představy, pozvala si na čtvrteční odpoledne, které dokonce ani nenarušovalo vyučování. To se ovšem nedá říct o termínu, v němž bych měla případně jít na školení. Už úplně vidím jak učitelce vysvětlím že musím chybět ve středu dopoledne. Ale furt lepší než nabízené úterý kdy máme o dvě hodiny víc. Slíbila jsem nicméně že to nějak zařídím, takže spoléhám na maminku a rodinné důvody. Jiná možnost ani není. Přijdu tím sice o poslední hraniční hodinu těláku pro klasifikaci, což znamená že budu muset cvičit až do konce ledna, ale co by člověk neudělal pro výdělek, zvlášť když je hamižná Andee. Hned zatepla jsem se tím chlubila mamince, která měla úplně jiný starosti, díky nimž jsem doma byla sotva deset minut a zase musela cestovat. Konkrétně s ní jet odevzdat zakázku do centra. Tedy nemusela, ale ono je víc než nutné si ji kvůli té omluvence naklonit. Není z toho zrovna nadšená, učitelky se bojí. Bylo to nicméně fajn, celou cestu mě sponzorovala na nikotinu, což sice nebylo nutné, ale aspoň mi víc zbylo na noční psaní. Navíc jsme skvěle pokecaly protože jednou taky měla čas a v předražené restauraci kde jsme na jejího milého zaměstnavatele čekaly jsme si daly pivo a já trošku zaflirtovala s číšníkem. Cestou domů jsme stihly ještě zběžný nákup v Albertu a domů jsem dorazila de facto až v osm a přilepila se k Ordinaci v televizi. Představa, že bych takhle žila každodenně, respektive v pondělí, středu, čtvrtek a sobotu, což by dohromady dalo téměř sto hodin měsíčně (byť minimum je osmdesát) je  poněkud vyčerpávající už předem. Nebudu stíhat fotbal, psaní, školu, L., cvičení, blog ani partu, ale uklidňuje mě že M. na tom bude podobně. Navíc tam bude P., s nímž pravděpodobně budu dělat v pondělky, jelikož M. si míní brát až konce týdne kdy nemá odpoledky. Nevím, jestli z toho být ráda nebo naštvaná, o míře našeho přátelení si už iluze nedělám, byť bych z toho ještě v létě šílela radostí a dělala s ním klidně i zadarmo. Ale abych nebyla úplně pesimistická, oba tam nikoho jinýho než sami sebe znát nebudem, takže budem minimálně spolu chodit na cigárpauzy a jezdit domů. Ostatní dny by nás totiž vozila M. máma. Už ale vidím jak si tu všechno idealizuju a nakonec ve čtvrtek zjistím že nikam nenastoupím a sbohem a šáteček, pravidelný výdělku.











Středa. Aneb den který bych psala zvlášť kdyby sem někdo lezl a já nemusela v deníčku spojit  dva dny.najednou. Dnešek byl fajn. Spolužáčky byly menší krávy než obvykle a angličtinářka konečně nedělala problémy s neexistující učebnicí protože jsme přešli k té jíž jsme měli používat od září. Naštvala jsem ji jen když jsem neměla papír co jsme fasovali včera a když jsem ho o hodině šla kopčit, musela se pro něj ještě vracet do kopírky. Ale vzala jsem rovnou třídnici, takže spojila ulití a užitečný důvod. Ve fránině jsem konečně jednou věděla trochu co dělám, aspoň něco. O těláku si se sluchátky opisovala sešit tak dlouho až mi všichni málem zdrhli. V matice i socce jsem odložila test a učitelku příjemně překvapilo že jsem měla opsanou látku. Miluju tyhle nenáročné duše. Mé poločervené vlasy konečně získaly pochvalu a po škole jsem se dokonce dočkala  omluvy od oné spolužačky co nadávala za nespravedlivost angličtinářky která ji vyvolala a mě ne. Koneckonců, když jsem byla vyvolaná dodatečně, dostala jsem totéž co ona před týdnem. Šikula, no. Poprvé mám problémy s anglinou. Teda s učitelkou.

 

 S P., tedy tou spolužačkou jsme nicméně pokecaly cestou ze školy a já s ní šla za nějakým jejím kámošem co kus od školy hlídal nějakou budovu. Tedy hlídal by bylo moc přehnaný označení, prostě se flákal jako vždycky L.. Ten mimochodem nevolá, blbec. Nevadí mi to. Ani to že jsem ho viděla na fotkách s jinýma holkama. S P. a s dotyčným jsme pokecali, já ho obrala o cigaretku byť jsem sama měla a P. o většinu svačiny a posléze jsme si dali i trávu a jelikož jsem jí tentokrát neměla tolik co na konci prázdnin, celkem to bylo v pohodě a bez ostudy, ale vrátila se ta paranoia že se chovám divně a nápadně. A pak samozřejmě nenavazující časová osa, kdy jsem si čas nespojovala a najednou se děsně divila co dělám v Tescu, kam jsem si šla konečně nabít kredit a zakecala se tam s prodavačkou. Protože mě přemohl typický huličský hlad, koupila jsem si úžasnou oříškovou zmrzku a olizovala se až za ušima. Poté jsem jela mrknout na tu stanici kam zítra pojedu na pohovor a kupodivu to i přes svůj stav našla  bez problémů, bylo to hned u zastávky. Pak jsem asi půl hodiny čekala v protisměru než jsme zjistila že mám jet opačným metrem, ale domů jsem se dostala v pohodě a rodinka ani nic nezjistila. Tolik tedy ke slibu že dřív než na Silvestra si nedám.

 

Doma nebyl moc na nic čas, takže jsem se neobědvala a mazala s M. na trénink. Na ten jsme nicméně téměř nekoukaly, jednak pršelo a my tudíž zalezly pod náš balkon kde jsme si sedly na čísi zaparkovanou motorku, zapálily a přišly si jako velký holky. Měla jsem sto chutí se s motorkou vyfotit, ale nakonec to nedopadlo. Probíraly jsme celou dobu ten zítřejší pohovor, M. mi zopakovala všechno co se tam bude dít a pak mi vyprávěla i průběh školení a nakonec i slíbila že mi přijde naproti k metru. A když jsme vymyslely i výmluvu pro učitelku (a já dokonce zjistila že ji dává i ta firma) a pro její pro rodiče aby získala na zítřejší Camelky, celkem jsem se uklidnila a teď už se skoro až těším. Večer jsem usnula u Doktorů z Počátků a vzbudila se až teď, naštvaná že nestihnu psát. No, člověk asi nemůže mít všechno.

 




No, držte mi zítra palečky :-)