1.10.2014 aneb příběhová

Ahojky,

tak zas mám povinnost poreferovat o svém poněkud jednotvárném životě. No, ono se leccos děje, ale to jaksi vždycky. No uvidíte.

Tak co se stalo od chvíle kdy jsem naposledy psala deníček. Páni, to už je dost dlouho. Pondělní trénink aneb den svátku  M. kluka. A ano, můžete mrknout do kalendáře a zjistit že se oba jmenují skoro stejně (poté co jsem vám to řekla už ani nemusíte, jak se jmenuje M. víte nejen podle příběhu Waissové a počátečním písmenem ji označuji spíš ze zvyku). S kámoškou jsme šly asi jen na deset minut tréninku, poté mě vytáhla do obchoďáku mu koupit... něco. Nejdřív jsme sto let čekaly na její maminku, zdroj financí, a poté prolítly celý krám a vesměs spíš koukaly na svoje věci, aneb "tohle si koupím z první výplaty". O našem plánu poslat si v pondělí (nebo ve středu) životopis do callcentra jsem se už nejspíš zmiňovala. Prachy které jsme ještě ani nedostaly příležitost vydělat (a stejně se na to určitě bodnem) jsme tím způsobem už utratily na rok dopředu. Jejímu klukovi jsme nakonec vybraly jakési tričko za cenu jíž bych nedala ani do svého oblečení a pak už jen spěchaly na zbytek tréninku. Ani jsem se příliš nepozastavovala nad faktem že mně sotva popřála, kdežto jemu kupuje takový koniny. S M. oslavy ani jedna moc neřešíme a pak, on je po tom roce a čtvrt už skoro její rodina. Já mu pochopitelně nic nedávala, jen mu zkroutila ruku u přání všeho nejlepšího a aby nebyl takovej debil. Šíleně se zbožňujeme. Kromě toho mi M. řekla jednu zajímavou novinu, jíž ovšem rozeberu později.



Úterý. To se nic zajímavého nedělo. Maminka slavila narozeniny a já kromě výpravy pro své i její cigaretky nevytáhla paty z domu. Při své cestě k metru jsem ovšem stihla potkat skoro celou partu, tedy konkrétně B. s A., se kterým už zřejmě chodí protože jsou k sobě furt přilepení, F. kterého jsem viděla po sto letech a nakonec i M., která si ovšem vůbec nepamatovala že mě potkala. Volal mi L. a večer psal H. jemuž jsem se vymluvila na hraní League of Legends a šla psát jednu obzvlášť zvrhlou kapitolu. Se psaním jsem na tom už lépe, byť za cenu notného množství nikotinu. Ovšem zbytek dne moc nekouřím, nebýt psaní, vyžila bych se dvěma na den. Takhle jsem to ovšem dorovnala na obvyklých pět a zalomila to až v pět ráno, s tím, že v devět jsem zas vstávala k plicařce.



Moje doktorka na plíce je milá osoba. Omluvila mě do konce týdne a ještě  měla v čekárně katalog BonPrixu (hadry, pro ty co neví). Vlastně to je další důvod proč chodím k doktorům, stejně jako gyndařka (taky už jsem tam sto let nebyla) nabízí k ukrácení doby v čekárně (jakože tam se čeká vždy sto let, nicméně se člověk nemusí objednávat) katalog Oriflamu. Navíc jsem v čekárně sebrala letáček o kouření a zjistila že během osmi hodin se z těla vytratí 90% nikotinu. No a vzhledem k tomu že mých osm hodin (včetně spánku) uběhlo, přineslo mi to nervy a chuť, jíž bych bez téhle informace ani neměla. Dělala jsem si ovšem test míry závislosti a vyšla mi minimální, jakkoli jsou tyhle testy irelevantní. Poté jsme s babi zamířily do Tesca a já rozšířila svou pěstitelskou mánii. Tedy samozřejmě nic nepěstuji, nicméně jsem propadla šílenosti semínek, takže kromě těch lněných už jsem i vlastníkem slunečnicových a v žaludku si míním udělat zahrádku. A ty jsou fakt dobrý, dala jsem si je večer do kaiserky s debrecínkou, žervé a rajčaty a měla ze sebe maximálně zdravý pocit. Detaily jako že by se pečivo nemělo jíst večer jsou skutečně detaily, takže mě s nimi neštvěte, dokonalá nikdy nebudu. Navíc večer je pro mě něco na způsob odpoledne, při mém flámování. Koupily jsme kromě toho i spoustu dalších konin a milované grilované kuřátko a ještě v Tescu jsem se napapkala čínských nudlí. Vážně bych pro ně vraždila, takže si říkejte co chcete. Kilo koneckonců dole a ke cvičení jsem se už taky (opět) vrátila, takže spokojená. Doma jsem mínila usnout, což se mi nikterak nezdařilo, takže jsem celý den bojovala  s příšernou únavou a sledovala v telce všechny ty kriminálky a ordinace a tyhle koniny. Po dlouhé době jsem viděla i Dva a půl chlapa a vážně se tlemila. A ne, vůbec jsem si nevzpomněla na fakt, že bych měla zajít do knihovny, to vždy až takhle dodatečně.



 Když už vážně hrozilo že to opět nestihnu, šla jsem si pěkně v klídečku umýt vlásky svým novým šamponem v keratinem (to jsem zvědavá jestli bude mít ňákej efekt) a znovu se přemalovat, protože jsem si nacákala na mejkap, který stejně už začínal připomínat mrtvolu jako vždy když jsem unavená. Trochu jsem tedy přidala na množství tvářenky a hurá do víru života, tedy opět na trénink. Opět jsme ho s M. víc prokecaly než sledovaly, načež stejně začalo pršet a mě zmokly mé čerstvě umyté vlásky, takže nás obě přešla chuť sledovat další ze sérií fotbalových opičích drah (byť byly mnohdy velmi směšné) a šly jsme si sednout na naší nikotinovou lavičku na (můj) nikotin a pokec. V neděli ti pitomci hrají v nějakým neskutečným zapadákově, navíc opět dopoledne, a nebýt jejich soupeři nějaký šílený favoriti, nikdy bych na to M. nekývla. Minule jsme ale přinesly štěstí, takže by asi bylo sobecké jim ho ubrat jen kvůli naší pohodlnosti. Jestli se ale opět ztratíme, už M. vážně zavraždím. Slíbila ale že cestu najde předem na netu.



Naším tématem se kromě jiného (srovnávání porna a Odstínů)  stala N.. Čímž narážím na to co jsem zmiňovala už u pondělka že rozvedu. Tahle celá situace totiž dostala až telenovelový spád. Já v téhle telenovele hraju jakousi zvrhlou čarodějnici která chudince osudem stíhané N. v roli Esmeraldy nebo Rosalindy či ještě jiné telenovelové krásky, přiřkla temnou kletbu. V realitě jsem napsala v jakési maximálně zhrzené době budoucnost a opět se děsila když vyšla. Protože milá N. nejenže na svůj nízký věk zažila bezpočet strastí které jsem tu již jmenovala a v paranoie to nemíním opakovat, byť tenhle blog nikdo nezná, ale teď dokonce po několika operacích ztratila paměť. Než jsem se ale stihla radovat že zapomněla kromě M. a své nenáviděné maminky i na P., M. prohlásila že krátkodobější paměť jí funguje a P. si tudíž pamatuje  včetně jeho statusu jejího kluka. Dokonce jsem už ani z toho spojení necítila touhu vraždit a ani mě to nepřekvapilo, každá telenovelová hrdinka má svého Josého který je prostě její osud (a kam se na ni hrabe Waissová i se svým Kleinem, že). Lehké to ovšem i tak mít nebude a já ji nakonec až litovala, protože až se po čtvrt roce vyhrabe z kapaček (má něco se srdcem), její život bude samý omezení, respektive bude mít zakázáno vše co by jí mohlo srdce nějak ovlivňovat, tedy sport, návykový látky, stres, létání atd, čímž musela i seknout se svou úžasnou zahraniční školou. Stejně není ani jistý do jaké míry jí zůstaly v hlavě znalosti. Moc se o ní rozepisovat nemíním, ale s M. jsme to probíraly dost dlouho a já byla schopná reagovat i něčím jiným než přejícně škodolibým prohlášením že oba mají co si zaslouží. Tedy spíš P., když o to tak stál, protože její život bych nepřála ani jí. Vlastně už ji ani nenenávidím.  Jednou o ní asi napíšu knížku a vydělám na své marné lásce majlant. Pokud mě s tím tedy nepošlou do háje že mám moc komerční fantazii. S M. jsme se nicméně obě shodly že jejich vztahu moc šancí nedáváme a aspoň já tomu věřím stoprocentně. Protože může sice bejt pěkná až za hrob, ale takovejch holek je stovky a P. se svou přelétavou a nevyrovnanou povahou jež je vlastní nám všem narozeným sedmadvacátého května všechno to platonický čekání postavený na jednom setkání a několika chatech neustojí. No, hvězdy jim asi nepřály. A pokud tohle, stejně jako každá správná pohádka, má mít nějaké (ne)morální ponaučení, asi by to bylo leda upozornění ať už se mi nikdy nikdo nepokouší upírat kluka jehož chci. A ne, nevěřím tomu.



Ale zpět od života té filmové hrdinky k tomu mému, až trapně nudnému a obyčejnému. Že bych taky spáchala sebevraždu abych byla zajímavější? Stejně pokud píšu osud což asi jo to udělat musím - kdo četl Waissovou chápe xD Můj obyčejný život znamenal obyčejnou hádku s L., který mi zavolal mile naladěn, pochlubil se ukončením další práce, což je tentokrát ta ostraha (jakože to jsem se mu nedivila, byl tam doslova 24/7 a ještě za málo) ovšem já na něj byla po hovoru s M. naštvaná a když opět zabrousil na ono nenáviděné a námi pomlouvané téma "holky jsou jen na sex", seřvala jsem ho jako malýho kluka. Vážně mi tak přijde, idiot. Spát s ním rozhodně nikdy nebudu leda bych byla taky znásilněná jako ona. Ke všemu nás ani nechtěl odvézt na onen nedělní fotbal, což mi slíbil už v červnu kdy se mnou chtěl chodit (což byl taky jen milejší způsob jak mě dostat do postele protože doopravdy prej nikdy do nikoho zamilovanej nebyl, čemuž se vzhledem k jeho chování nedivím) a což právě bylo tím důvodem hádky. Blbý totiž je že mi už vypršela platnost opencard, jíž jsem navíc při své nemoci z měsíce využila jen týden. Pitomě vyhozený prachy, byť připouštím že platit celej ten týden lístky, vyšlo by to stejně a ani bych nemohla jet minulý víkend na ten fotbal. L. ovšem nikdy neudělal (pokud nepočítám několikero vytažení z depek) nic co jsem po něm chtěla a ještě nechápal co je na tom špatnýho. Fakt jenom kluk na pokec. Tolik tedy k mým (a Jejím) úžasným (v mém případě ironicky) známostem. Aneb když si večer po sto letech pustíte Tomáše Kluse a v Nině poznáte P. a v Sibyle L. a pak už snad radši nepouštíte vůbec nic xD



No, jdu se zase věnovat mé knižní hrdince, vy žijte blaze,
with love,
Andee Waiss :-*