26.9.2014 aneb sváteční

Ahojky,

opět jsem nějakou dobu nepsala a opět se mezitím leccos stalo. No, zase se rozepíšu.

Takže co novýho? 

Můžu si odškrtnout několik bodů ve svém wishlistu. Jednak slavnostně oznamuji že jsem přestala hryzat nehtíky. Dneska jsem sundala fialovej lak a zjistila že drápky jsou pod ním už v nestyděníhodné rovině. Mám radost a zas jsem je přepatlala jinou barvou. Miluju barevné drápky, vždy když nejsou ohryzané je barvím vskutku kreativními postupy a je to jediné u čeho neuznávám eleganci, nýbrž originalitu, takže se leckdy dostavují i nenáviděné neonové odstíny. Už si zas přijdu víc jako slečna.

 Druhou odškrtnutíhodnou částí wishlistu je obarvení vlásků. Už je zas mám na své krásně tmavě hnědé. Koupila jsem si tmavě mahagonovou a na červený proužky se (zatím) bodla. Hezký to je i tak a kdo na to má sakra všechno brát prachy. Už jsem tedy zas na odstínu Andee před zblázněním a znovu své vlasy ničímu vkusu přizpůsobovat nebudu. Stejně to nikdy nemělo smysl. 

M. mi výsledek pochválila a P. před nímž to řekla na tohle téma mlčel, byť jsem poznala že si taky všiml. Myslím, že nebát se že z toho vyvodím nepatřičné závěry, pochválil by mě taky. Je trapně paranoidní a ani neví jak moc je mi už ukradenej. Stejně tak mi ani nevadilo jeho přílišné kamarádství s M.. Vážně ho už neřeším. Normálně jsme se bavili, ne tak jako dřív, ale začíná to být v pohodě. Že bysme se z téhle trapné fáze přece jen zvládli aspoň trochu vyhrabat? No, doufám. Zbytek party je divnej furt stejně. Už s nima netrávím tolik času co dřív a na našem vztahu je to poznat. Celkem jsem si od nich odvykla, takže mi to zas tak nevadí, stejně mi vždycky šlo jen o M. a s tou je to fajn. 

Pořídila jsem si konečně sluchátka, takže nemusím poslouchat kecy rodinky kdykoli se jim rozhodnu rozšířit hudební obzory a novou řasenku, čímž konečně nemám potřebu vraždit kdykoli se jdu malovat. Vyschlý řasenky jsou zlo. Jakože se poslední dobou ani moc malovat nepotřebuju. Patlat na sebe mejkap je už spíš síla zvyku, neschovává, jen sjednocuje. Člověk by žasl jak rychle zvládne rozházet prachy k svátku ještě předtím než ho vůbec oslaví. Dárky předem jsou u nás tradice. Stejně jako jsem dostala proti své vůli bonboniéru a já dementka ji víceméně celou sežrala. S jídlem teď moc spokojená nejsem. Nicméně se řídím heslem "co v lednici, to na talíři" a pořídila jsem si samý zdravý věci, dokonce i ten příšernej celozrnnej chleba kterýmu by se snad ani chleba říkat nemělo, protože jsou to prostě plátky slepenýho hnědýho zrní. Určitě víte, co mám na mysli. 

Taky už míň kouřím. Nepsat a nechodit ven, snad bych to ani nepotřebovala. U počítače to sice šíleně láká, ale jinak bez toho přežívám v klidu. A venku je to davový nátlak. Ne že by mě někdo nutil nebo mi dokonce nabízel, ale nevydržím koukat na ostatní a sama si nedat. Leckdy mívám i míň než těch maximálních pět denně. Zní to pěkně, ale vzhledem k tomu že má L&Mka jsou ona prodloužení verze, krátkých by určitě bylo nejmíň šest. No, to je jedno. Jednou možná přestanu a ani nebudu vědět jak. 

Co do psaní jsem na tom tak že jsem začala číst Waissovou od šestého dílu k němuž míním navázat současnou přetvořenou verzi a žasnu jak je to dobrý. Řekla bych dokonce že lepší než dnes. Jiný. Víc rozkecaný, delší kapitoly, kreativnější děj. A to to byly doby kdy jsem u psaní nekouřila. Jako by už mi vyschla studnice inspirace a já čerpala jen z dosavadních schopností. To jsem jako opravdu v sedmnácti letech na "vrcholu své kariéry" a lepší už nebudu?! Smutné. Navíc si všichni myslí kterak nejsem dobrá a originální a prostě si přijdu pod tlakem. Snad tím čtením něco načerpám a zas bude líp. Maminka očekává mou účast v tom jejím projektu a já už vážně nevím kde na to brát čas a nápady. Takže prostě čtu. Díl o sto stránkách za den, přilepená k tomu a občas sama překvapená. Už jsem to trochu zapomněla, takže osvěžení neuškodí. 

Denně lítám po doktorech. Je to na zabití, snad sto let jsem se nevyspala dle libosti. Obvoďačka mi bezdůvodně prodloužila antibiotika a plicařka potvrdila zánět průdušek a předepsala další stříkadla na astma. Hned po odchodu z ordinace jsem si zapálila. Svět se zbláznil, už přes týden jsem v pořádku (a co ten noční záchvat kašle, Andee?!) a všichni nadělaj. Už mě to doma dokonce nudí. Aby ne, po skoro měsíci. Zítra jdu na krev a brzo mě tam poženou znova. Bojím se jak malá. Vážně pěkný dárek k svátku. Nejde mi o bolest, vždy u toho myslím na své upíří seriály, ale děsí mě jehla v kůži, dokonce i pohled na ni. Feťačka ze mě zjevně nikdy nebude. Ještě to by mi chybělo. 

Od plicařky jsem mrkla do vedlejší školky. Čas se tam zastavil a dětičky na mě nezapomněly a během minuty mě opět všechny milovaly a zasypávaly přízní, novinkami i žádostmi. Bohužel tam na praxi nemůžu, protože přestavují a tudíž je moje přítomnost posledním co by potřebovali, ale domluvila jsem se s nimi opět na termín maturit. Na říjnové a listopadové úterky jsem si sehnala praxi u nás, minutu od baráku, ve školce kam jsem měla chodit i já sama jako dítě, ale nakonec nenastoupila. Sama už nevím proč, o hodně mě to připravilo. Chodila jsem tam nicméně na základku, s níž je školka spojená a procházet si budovu mého nejšťastnějšího období života bylo krásný. Poddala jsem se nostalgii a vůbec se za to nestyděla. Nezměnilo se to tam a já se tam i po těch šesti letech vyznala. Potkala jsem svou první angličtinářku, bytost kterou jsem nenáviděla, nicméně mě naučila nejvíc. Nepamatovala si mě, nicméně ředitelka ano, takže domluva byla formalita a v úterý se tam na mě těší. Moje jméno bylo dokonce povědomé i té učitelce ve školce, která mě bude mít na starost. Budu totiž v oddělení do něhož jsem měla jít už jako dítě. Některé věci jsou člověku  nejspíš souzené.