1x01

1. kapitola 1. dílu, příště už 1x01 resp. příště 1x02. Rozsah kapitol moc ctít nebudu, prostě sem hodím kolik uznám za vhodné kdykoli na to budu mít dostatek odvahy, což bude pravděpodobně o víkendech, kdy přece jen budete mít na blog času víc.

Žádný úvod psát nebudu, ani jsem ho nevymýšlela, bohatě stačí všechny ty myšlenky, jimiž to bude pokračovat. A věřte, že jsem to zkracovala :-D

Netěšila jsem se. Na co se vlastně člověk může v životě těšit? Existoval důvod, natož dostatečný, aby se mohl člověk těšit na něco neznámého? Na něco, s čím si není jistý, co vůbec nechtěl, a přesto na to logicky muselo dojít. Lidé přece běžně procházejí nezbytnými změnami, ne?

Přesto mě překvapilo, že už na to došlo. Možná bych si měla už konečně zvyknout. Takových podrazů už přece bylo. Tedy nebyly to podrazy, jen kroky do neznáma. Ale není každá nejistota, která není nezbytně nutná vlastně podraz?!

Už odmala. Dětství jsem strávila coby putovní pohár, od druhého stupně základní školy jsem ten počet stěhování přestala počítat. Říká se, že je lepší třikrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Nevím, nemohu posoudit. Tohle mě naštěstí nepotkalo.

Onen podraz mi rodiče přichystali na konci devítky. A s řečmi, že rozvedené je dnes každé třetí manželství se běžte vycpat! I matka se s touhle statistikou vytasila. Buď rozumná. Tenhle podraz mě však zasáhl z mnohem dlouhodobějšího hlediska. V zaměstnání totiž tráví člověk třetinu života. Ale já jsem samá statistika a žádné vysvětlení. Vinou mé skvělé rodiny totiž budu třetinu života dělat něco, o co jsem nestála.

Když jsem se dozvěděla o rozvodu rodičů, zhroutila jsem se. Nevím, do jaké míry jsem to hrála, odmala jsem byla dost afektovaná, ale zasáhlo mě to. Navíc si nemohli ani vybrat lepší termín! Týden na to jsem dělala přijímačky na střední. Pochopitelně jsem je podělala. Holka s vyznamenáním, na gympl jak dělaná, ambiciózní až na půdu, holka takřka bez potíží a takhle pohoří. Pochopitelně mě to žralo. A pochopitelně to žralo i moje rodiče. Matku zejména. To bylo vytahování, jak má chytrou dceru, budoucí gymnazistku, budoucí vysokoškolačku, tituly delší než celé jméno… Pochopitelně jsme se odvolávali. Máma by nepřežila tu potupu, poslat svoji dceru na učňák. Aspoň to tvrdila. A přesto se to stane. Sbohem vysokoškolský diplome, všechny ty honosně znějící tituly, o které jsem vlastně ani nestála. Nezbývá ani týden. Společně se svojí nejlepší kamarádkou Míšou přesně za čtyři dny zasednu do lavic střední školy kadeřnické. Ovšem jeden klad tu je. Právě Míša. Ta si narozdíl ode mně budoucnost takhle vybrala a už jen umělecké dílo vlastní výroby, kterým zdobí svou hlavu svědčí o tom, že vedle s tímto výběrem rozhodně nešlápla.

Nejedna kniha, kde se něco pořádného dělo, začala přestěhováním hlavní hrdinky do nového bydliště, které naprosto nesnášela, ovšem pak potkala někoho, kdo její názor na danou oblast změnil. Teoreticky všechny předpoklady správné hlavní hrdinky splňuji. Ale obvykle to nebývá tak jednoduché jak se píše.

V knížkách jsem dost sběhlá. Přečetla jsem snad všechno, co obsahuje nějaká písmenka v okruhu svých zájmů, ačkoli myslím, že podobnou limonádu bych našla i v učebnici dějepisu, akorát ta doba nebyla tak zkažená. Nebo byla, ale pak to rozhodně nebylo to, čím by se chlubili v učebnicích. Škoda, možná by pak někoho bavily. Ale co, už takhle mám mozek vymytý až běda! Těch živých snů, co už se mi takhle zdálo! Stačí se nebezpečně vcítit do postavy, což mi nedělá sebemenší problém, a už se vezu.

Vyvalím na balkon. Nejsem žádná exhibicionistka, všechna okna, až na to z mého pokoje máme s výhledem na les. Sluním se asi půl hodiny, než pochopím marnost svého počínání. Kromě nezanedbatelného faktu, že stínem, který na mě hází stromy se paprsky slunce těžko proderou, natož v míře, která by měla nějaký efekt, tu byla taky skutečnost, že jakékoli opalování by mi spíš uškodilo, než pomohlo. A já kráva na to zapomenu! Od přírody mám hodně světlou pleť a každá mise, kdy se vypravím k rybníku nabrat trochu pigmentu dopadne spíš hůř než líp. V lepším případě se smažím bez účinku, v horším zrudnu a několik dní se mi loupe kůže, než se vrátí do té původní, světlé barvy. Asi jako každá holka, i já mám ke svému zjevu nějaké ty výhrady. Ale je mi jasné, že jsem mohla dopadnout i hůř, proto si nestěžuju. Ještě by mě lidi litovali a já o lítost a soucit nestojím. Považuji je za ponižující. Navíc, komu bych to říkala?! Táta bydlí bůhvíkde, dokonce si ani nejsem jistá, jestli v Praze, máma mi tyhle řeči zakázala, pro ni jsem její bezvýhradně krásná a dokonalá holčička, jako snad každá dcera pro snad každou matku a stěžovat si Míše mi připadalo jako shazování. Ačkoli je to nejlepší a jediná kamarádka, pořád ještě mnou zmítá chromozom X, kvůli němuž ve své holčičí afektovanosti nedovolím, aby měla jiná holka navrch.

Obecně se asi říká, že každý chce to, co nemá. Z toho, že já si přála být malá, snědá brunetka s hnědýma očima tedy vyplývá, že jsem při svých sto sedmdesáti centimetrech relativně vysoká, světlá a zelenooká a vlasy mám karamelové. Až před rokem jsem se rozhodla trochu zaexperimentovat a přidat do nich černé proužky. Bavilo mě pozorovat kadeřnici při práci, ale nedovedla jsem si představit sebe na jejím místě. Tehdy jsem ještě byla přesvědčená o absurdnosti té představy. Záviděla jsem jí její trpělivost a zručnost, s níž mi na každý ten do půli zad dlouhý karamelový vlas nanáší smradlavou barvící pěnu, protože to je přesně to, co mi chybí. Táta se mi vždycky smál, že se budu muset hodně šprtat, abych se nikdy nemusela živit rukama. A já mu věřila. Tehdy ještě ano.

Vyskočím z lehátka jak uštknutá a můj nápad něco dělat má jediné řešení: zavolat Míše. S tou se dá vymyslet cokoli. Vytočím notoricky známé číslo a po několika zazvoněních se ozve její zvonivý hlásek.

"Ahojky, Andy, co potřebuješ?" píská věčným optimismem a radost nemůžu nepoznat ani přes zkreslení jejího hlasu způsobené mým starým mobilem.

"Co kdybys vytáhla paty z baráku, přišla za mnou a pověděla mi důvod toho svýho jásání?" přejdu ihned k věci. Kredit představuje hodnotu přibližně padesáti korun a matinka je toho názoru, že bych s ním mohla ještě nějakou dobu vydržet.

"Jo, to by šlo. Za deset minut?" souhlasí s ochotou odpovídající její náladě. Na tu upištěnost by měla mít zbrojní průkaz, povzdychnu si, protože ačkoli nejsem takhle depresivní vždy, vedle ní vypadám jako zamindrákovaná nešťastná chudinka a když náhodou ne vzhled, její spokojenost upoutá pozornost zaručeně. Jednou mě zajímalo, jak to, že je vlastně furt tak šťastná, jestli náhodou nefetuje, ale ona se tomu zasmála a řekla něco v tom smyslu, že její životní teorie je radovat se z maličkostí. Šťastný toť člověk a to doslova.

Míša vypadala přesně tak skvěle jako před týdnem, kdy jsem ji viděla naposledy. Červenohnědé vlasy tentokrát zvlněné kulmou a ozdobené čelenkou ladící s dlouhými náušnicemi houpajícími se jí u opáleného obličeje. Vypadala jako princezna a přitom nebyla ani namalovaná. Na sobě měla bílé tílko, patrně aby její opálení ještě víc vyniklo a stejnou barvu měly i orvané džínové šortky. Dostala jsem vztek. Ale hned mě přešel. Vedle jejího věčného úsměvu nebylo možné být naštvaná. Jako by kolem sebe měla nějakou magickou auru. Mohlo mi být cokoli a stačilo podívat se na ni a zase jsem byla v pohodě.

"Kam půjdeme?" zeptala se moje šťastná polovina.

"Nevím, někde courneme a ono se uvidí," mávla jsem nad tím lhostejně rukou. Skutečně mi bylo fuk, kam jít a skutečně nebylo kam. Měly jsme na výběr mezi lesem za barákem a sídlištěm před barákem. Vybraly jsme si to druhé, tudíž jsme se procházely ulicemi z obou stran ohraničenými domy, vilkami a sem tam doplněnými nějakou tou krachující kavárničkou nebo samoobsluhou. Označení "tady chcípl pes" by mohlo být to, co volalo z každého toho ponurého a na chlup stejného panelákového kotce. A že jich, jen co jsme vyšly z novostaveb, které sice vypadaly o něco lépe, zato byly u toho pitomého lesa, bylo zatraceně dost. Doslova jsem to tu nenáviděla. Hnusná, nudná, ponurá čtvrť na konci světa, která mi nepřímo zničila život. Kdybychom se totiž sem, nebo vlastně kamkoli, nemusely stěhovat, obešla bych se bez těch nervů a teď se mohla těšit na své první dny na humanitním gymnáziu pár metrů od našeho bývalého, krásného, velkého a moderního bytu v lokalitě, při jejímž vyslovení člověk nemusí půl hodiny strávit vysvětlováním, kde že se ten zapadákov nachází.

Donutím se uvědomit si, že už s tím stejně nic nenadělám, protože jen to mě donutí zase zapnout příjem a vnímat tu štěbetalku vedle sebe. Pochopitelně zrovna ve chvíli, kdy se mě na něco ptá, nedočkavě čeká na vyjádření a já absolutně netuším, o čem celou tu dobu žvanila, otrávená už jen z jejího šťastného tónu. Dojde jí, nad čím tak můžu přemýšlet, někdy se obávám, že si umíme číst myšlenky a jsme na sebe nějak telepaticky napojené, takže mě sjede lítostným a shovívavým pohledem a vzápětí má zase pusu od ucha k uchu a spokojeně mele o něčem jiném. Nebo pokračuje v tom minulém. To je vlastně fuk. Protože se přinutím její pištění vnímat, záhy zjistím, že vypráví o své dovolené u moře a ta její otázka, jíž jsem nepostřehla se týkala mého názoru na jakéhosi kluka, který s nimi bydlel v hotelu. Jak jinak.

Jsem už doma, když o tom znovu přemýšlím. Možná jsem ještě jenom nepřestala. Míša zdrhla jak nejrychleji zvládla, se slovy "Dneska s tebou vážně nic není. Zavolej až bude líp." a s pokořeností, že na sílu mojí apatie nemá ani její nezpochybňovatelný talent zlepšovat mou náladu. Jsem zabořená v křesle a obklopená všemi těmi plyšáky, které jsem ještě jako čtrnáctiletá roztleskávačka sbírala. Trofeje ze soutěží. Bejvala jsem docela dobrá, ačkoli mi to zabíralo spoustu volného času. Ne tak dobrá a ctižádostivá, abych mínila tanec studovat, ale taky žádný béčko, o čemž svědčila moje zeď slávy. V podstatě shrnutí celé mé existence a všech mých důležitých okamžiků v několika fotkách, medajlích a diplomech. Všestranně nadaná holčička… V čirém návalu vzteku z ní servu vysvědčení z deváté třídy. Ovládnu svou zuřivost a nerozervu ho na miliony kousíčků, ačkoli nic neznamenalo, pořád ještě bych ho někdy mohla potřebovat, aspoň tedy myslím. A i kdyby ne, je to vzpomínka. Pro dobu, až budu stará a budu vzpomínat na své mládí, jak to tak babky dělají. Bez vzteku, možná i bez lítosti, zato se sentimentalitou naprosto vhodnou té situaci. Kdo ví, co ty roky přinesou.

Doploužila jsem se k oknu. Obývák mám z našeho pitomého bytu nejradši, je prosvětlený velkým, francouzským oknem, ačkoli vede do nesnášeného lesa. Teoreticky bych z něj mohla skočit a při troše štěstí by se mi vůbec nic nestalo, první poschodí není žádná výška. A ten nesnášený les mě najednou přitahuje nepochopitelnou silou. Naštěstí mám dost rozumu, abych netestovala ten skok z okna, pořád se ještě mám natolik ráda, abych se nepokoušela zabít, takže radši obejdu barák.

Neskutečně osvobozující. S každou vteřinou se do mé vzpouzející se duše vkrádá klid a vyrovnanost. Ticho a neměnnost, jako by se tu čas zastavil. Posadím se a zavřu oči. Ušklíbnu se nad tou naivní představou existence nadpřirozena, které dává Míše její krásný dar a které mě vtáhlo sem. Ovšem tady v lese se tomu věří o něco lépe než mezi lidmi. Civilizace vytlačuje víru v zázraky. Tady se můžu oddat své destruktivní představivosti aniž bych byla hned vzápětí vecpána do svěrací kazajky a hospitalizovaná v Bohnicích. Popravdě, v nadpřirozeno věřím, nebo ho aspoň nezpochybňuji. Spousta věcí má přece co dělat s magií a kouzly, už jenom taková láska.

Rozhlédnu se, jestli tu někdo není. Dál bych přemýšlela a snažila se uklidnit, kdybych nezaslechla vřískot. Já věděla, proč se tu všechny ty hnusný noci bojím! Že jsem sem vůbec lezla! Je ovšem fakt, že to musela být síla vyšší moci, co mě sem táhlo. Ten nahoře si nejspíš myslí, že když jsem furt tak naštvaná, že toužím skoncovat se životem a tudíž mě honí do nebezpečných míst. Letím domů, div se mi za patami nepráší.

Opírám se o dveře svého pokoje, stejně jako okna zabarikádované a v pocitu relativního bezpečí se vydýchávám. Nejspíš jsem překonala osobní rekord. Tedy aspoň ty plíce tomu odpovídají. Kondička v háji, uvědomím si a hned vzápětí se tím ale přestanu trápit. V Praze budou mraky tanečních kroužků, proč bych se svému zájmu nemohla věnovat i dál, jenom proto, že budu vyexpedovaná do neznámých končin?

Protože jsem na tom už trochu líp, splním Míšino přání a ozvu se jí.

"Uzdravena z těžké nemoci?" směje se, když vidí, že je se mnou zase řeč. Tedy slyší, webkameru zapojenou nemám.

"Už to tak bude. Jsem si to musela v tý palici přeházet správným směrem," ušklíbnu se při vzpomínce na nebezpečí v tom hnusném lese.

"A co tak najednou? Čtvrt roku se tváříš jak boží umučení, je s tebou stejná domluva jak s mrtvým a najednou tě osvítí duch svatý a je z tebe nová bytost?!" provokuje a já si vzpomenu, proč jsem měla tak blbou náladu. Hovor vypojím. Pokecat chci, ale je to její spokojený hlas, co mě tak žere.

M: tak jak se stal ten zázrak? :-)

Panebože, ta holka se mi snad zdá! To mi dělá schválně?! To jako že když nemůžu poslouchat její zvonečkově pisklavý hlas, musí mi cpát za každou větu dvojtečku, pomlčku a závorku?! Rozhodnu se udělat kamarádské gesto a její otravné štěstí tolerovat.

A: šla sem do lesa, dejchala čerstvej vzdoušek a jak jsem tak poslouchala ticho narušovaný jenom jekotem vší tý lesní havěti, najednou mi bylo fajn, teda dokud to ječení tý blbý havěti nenarušilo vřískání někde v lese. Jako by tam někdo někoho zabíjel. Nicméně sem si uvědomila, že i když je mi hnusně, je to furt lepší než bejt mrtvá a běžela sem domů xD

M: páni, nechtěla bych tam bejt ;-) takže když už jsi v pohodě, šla bys zejtra do obchoďáku? Potřebuju nějaký hadry, abych nebyla v hlavním městě za socku :-)

Pitomý smajlíky! Pitomá Míša! Ovšem do krámu bych potřebovala zajít taky…

A: Tady beztak nic nemaj, akorát číňany a sekáč, z toho budeš za socku a ještě chudá, spíš koupíme něco až tam, uznej ;-)

V duchu přepočítám obsah peněženky. Žádná sláva, ale snad bude mít matinka trochu pochopení aby jí bylo jasné, že můj nebohý šatník je na tuhle díru sice ucházející, ale Praha je jiná třída.

M: To leda že bysme jely ještě o den dřív… ovšem nevím, jestli by mě máma pustila když šílí už teď, že bude bez svý holčičky celých pět dní, navíc v Praze je blaze, ale draze a kdybysme sedly na bus, tak kousek odsud je obchoďák… :-)

A: Obdivuji tvou schopnost analyzovat všechny faktory ovlivňující naše nedůležité rozhodnutí xD zítra ve dvě?

Za chvíli bude večeře a protože jsem za celý den neměla v ústech, nemíním se kvůli drahé kamarádce zdržovat.

M: To by šlo :-) tk já jdu, měj se líp a líp a nejlíp, zasloužíš si to ;-) papa :-*

A: popřála bych ti totéž, ale u tebe to už ani víc není možný :-D